Od M do ZZZ

Intenzivně prožitá samota může posunout realitu směrem k fantasknu, a něco takového pravděpodobně chtěla říci i stará žena z oné povídky. Tohoto fenoménu se chopila Katerina Neiburga. Její jedenáctiminutové video „Solitude“ je bolestným ponorem do prostoru, který je jen zdánlivě prázdný. Pomalé krouživé pohyby obsesivně prozkoumávají pozvolna se proměňující místnost. Barevné akcenty agresivně vytrhávají z obrazu některé předměty a jiné zas zůstávají v šedé normálnosti, detailním výčtem jsou přitom téměř zcizeny. Mezi tím vším se postupně objevují bytosti. Hypnotická hra s pohybem kamery, barvou a projekcemi na tři plátna se nakonec střihem přesune z bytu na ulici. Nerada bych prozradila vše, protože nedílnou součástí tohoto videa je plynutí v čase spojené s tajemstvím. Musím ovšem konstatovat, že podobně působivý průzkum lidské osamělosti, odehrávající se na rozhraní vnitřního a vnějšího světa, jsem už dlouho neviděla.

Narativní náznaky jsou přítomny i v pracích Eveliny Deičmane a Thea Merciera. „Pohádky o lidském chování“ jsou souborem fotografií zasazených do zvláštních dřevěných rámů. Skrz vyčuhující paroží nebo hlavu mývala lze nahlédnout do kompozice, jejímž středobodem je člověk. Postavy, ať už levitují nebo jenom sedí na posteli, jsou uzavřeny mezi stěnami prázdných místností. Znovu se objevuje téma samoty, tentokrát dohnané do absurdity. Nadpřirozené prvky evokují pohádkový svět, v němž se lidé proměňují v stromy, zvířata mluví, a když někdo začne hrát na píšťalu, nelze přestat tancovat. Sotva zde ale může všechno skončit dobře.

Projekt Arnise Balčuse přináší mezi smutkem opředené vnitřní krajiny ráznou změnu. Jeho statické snímky plné lepých děv, sexu, křiku, krve a násilí jsou jakýmsi kondenzovaným výtažkem z americké exploatační filmové produkce. Žánr je tu přitom subverzivně narušen. V prvé řadě je možné si všimnout výrazné převahy ženských hrdinek, které vystupují v netradičních rolích mstitelek a násilnic. Navíc jde o záběry z neexistujícího filmu. Čím déle se střídají, jeden za druhým, tím nesnadnější je konstruovat dějovou linku. Vyprávění je přes svou uhrančivost nesmyslné. Projekce souboru jako by upomínala na to, jak snadné je natočit špatný film. Agresivita a líbivost obrazu je pak nejspíš jedním z faktorů, které vydatně přispívají tomu, že nás tyto filmy táhnou do kin.

Kromě odkazů na film a vyprávění jsou na výstavě zastoupeny i práce vycházející z tradičnějších fotografických žánrů, jako je portrét. Kromě jiného se můžete potkat s přebujelými městskými parky a lidmi z venkova. Nutno též zmínit sovětské písně a svérázný výklad dějin od pravěku až po současnost. Přes zdánlivou různorodost je přehlídka prodchnuta jistou vnitřní souvislostí. Rozpor mezi vnějškem a vnitřkem, člověkem a přírodou, myšleným a skutečným, ono neustálé hledání a tápání je tu přítomno neustále.

Mimochodem, ten zvláštní název výstavy vysvětlovat nebudu. Ať si to každý zkusí sám. Zajděte si do Galerie Langhans v Praze. Trochu si zapátrejte v jejím spletitě se točícím prostoru s průhledy do podzimních zahrad. Určitě na to přijdete. Příležitost máte až do 11. 1. 2009. Pak se všechny hádanky přesunou do jiných končin. Kdoví kde jim bude konec.

Od M do ZZZ, 19. 11. 2008–11. 1. 2009, LANGHANS GALERIE PRAHA, Vodičkova 37
110 00 Praha 1, http://www.langhansgalerie.cz/cz/vystavy- aktualni.php

Fotografie pocházejí z internetových stránek Galerie Langhans, dále z http://www.biennaleofyoungartists.org/alalehed/artists/evelina_the o.html. Citát je z povídky Ingy Abele, kterou najdete v knize Krajinou Samoty, povídky lotyšských spisovatelek, One Woman Press 2006.