Mistrovské dílo hostem v Praze: Rembrandt – Muž s vousy a baretem
So, 17. listopadu 2007 / Autor: Jan Jaroš
Praha, čili lokální kulturní metropole kdesi mezi Vídní a Mnichovem, ani letos nezklamala a vyprodukovala sobě přiměřenou dávku hodnověrně hodnotné zábavy. Po pódiích se opět proháněli různí Watersové i Osbourni, v galeriích řádili Warholové, Sopkové i rozpárané mrtvoly a po titulních stránkách novin se přesouvala sem a tam zelená hora slizu. O tom všem Pražané věděli, i když nechtěli. A pak tu byl také jeden starý muž s nepřítomným výrazem. A o něm nevěděl nikdo.
Starý muž, možná rabín a možná také ne, přicestoval do Prahy z londýnské Národní galerie bez zbytečné publicity nedůstojné jeho věku a zaujal místo po boku druhého (pravděpodobného) Rembrandta, obyčejně v celých Čechách samojediného. Oběma starým mužům spolu není na první pohled špatně, jsou moudří, zadumaní a mlčenliví a v dobře klimatizované a odlehlé místnosti druhého patra Šternberského paláce je nikdo neruší. Je to škoda, protože koneckonců vousatý Londýňan tu nebude navždy. 13. ledna se vrací domů.
Aura, která oba v Praze vystavené Rembrandtovy majstrštyky obklopuje, nabádá k introvertní kontemplaci, chceme-li je však přesto navzájem srovnávat, pak Londýňan na návštěvě vítězí na celé čáře. Na rozdíl od učence z pražských sbírek, který přece jen nese řadu módních prvků, jako například důraz na drapérii, nebo psychologizaci knihou, rabín z Londýna je čistou a tedy nadčasovou studií psychologie neznámého starce. Zahledět se do jeho tváře přináší zážitek bezesporu mimořádný, a to bez ohledu na míru uměleckého vzdělání návštěvníka. Ostatně ne nadarmo se o něm v kunsthistorických pramenech hovoří jako o Rembrandtově Moně Lise, což není nadnesené už jen vzhledem k nespornému potenciálu obrazu odnést člověka do neprobádaných končin metafyzické moudrosti veškerého lidstva, nebo třeba „jen“ úvah o životním osudu muže z poloviny 17. století. Z hlediska síly výrazu mne napadá srovnání například s Velazquezovým Innocentem X., což znalci římských muzeí jistě nepřehlédnou jako bezvýznamný kompliment.
Obraz, který nese prosté označení „Muž s vousy a baretem“, namaloval malíř v padesátých letech sedmnáctého století, tedy již jako zralý muž okolo padesátky. Přesnou dataci neznáme, poslední číslovka se ukrývá pod dodatečně upravenou konturou černého kostýmu. Že vyobrazeným je rabín, jsou pouhé, byť důvodné, spekulace, jisté je pouze to, že stejný model se na Rembrandtových obrazech objevuje častěji. Rovněž čepec, který má „rabín“ na sobě, používal autor s oblibou, nasadil jej mimochodem sám sobě na vlastním portrétu. Čepičku, byť trochu jiného střihu má i další podobný, pro našince významný figurant Rembrandtova díla – Jan Amos Komenský. Ovšem dost formalistických odboček, stále ještě hledíme do tváře pradávnému rabínovi, zatímco on hledí mimo nás, za nás, ztrácí se v šeru a zase se objevuje, živý kupodivu víc než dost.
V pohybu je vůbec skryt potenciál, a to nejen obrazu, nýbrž i celého způsobu vystavení díla. Nikoli v rámci mimořádné výstavy a nikoli v rámci stálé expozice, nýbrž jen jeden skvělý obraz dočasně k vidění, tedy dočasně tak, aby přilákal Pražany do jinak zcela opominuté galerie, kterou navštěvují leda cizinci, případně pilné studentky katedry dějin umění. Skvostů je ve Šternberském paláci víc, syndrom unavených nohou, nebo akutní estetické přesycenosti vás však rozhodně nezastihne, přijdete-li se na Rembrandta podívat cíleně. Že nebudete litovat, o to bych strach neměl, škoda jen, že nikoho nenapadlo před obrázek přistavit taky židličku. Audience u mistra koná se zkrátka vestoje.
>> Ohodnoťte tento článek<<
Slabé
Vynikající
Přečtěte si také...
Aura, která oba v Praze vystavené Rembrandtovy majstrštyky obklopuje, nabádá k introvertní kontemplaci, chceme-li je však přesto navzájem srovnávat, pak Londýňan na návštěvě vítězí na celé čáře. Na rozdíl od učence z pražských sbírek, který přece jen nese řadu módních prvků, jako například důraz na drapérii, nebo psychologizaci knihou, rabín z Londýna je čistou a tedy nadčasovou studií psychologie neznámého starce. Zahledět se do jeho tváře přináší zážitek bezesporu mimořádný, a to bez ohledu na míru uměleckého vzdělání návštěvníka. Ostatně ne nadarmo se o něm v kunsthistorických pramenech hovoří jako o Rembrandtově Moně Lise, což není nadnesené už jen vzhledem k nespornému potenciálu obrazu odnést člověka do neprobádaných končin metafyzické moudrosti veškerého lidstva, nebo třeba „jen“ úvah o životním osudu muže z poloviny 17. století. Z hlediska síly výrazu mne napadá srovnání například s Velazquezovým Innocentem X., což znalci římských muzeí jistě nepřehlédnou jako bezvýznamný kompliment. Obraz, který nese prosté označení „Muž s vousy a baretem“, namaloval malíř v padesátých letech sedmnáctého století, tedy již jako zralý muž okolo padesátky. Přesnou dataci neznáme, poslední číslovka se ukrývá pod dodatečně upravenou konturou černého kostýmu. Že vyobrazeným je rabín, jsou pouhé, byť důvodné, spekulace, jisté je pouze to, že stejný model se na Rembrandtových obrazech objevuje častěji. Rovněž čepec, který má „rabín“ na sobě, používal autor s oblibou, nasadil jej mimochodem sám sobě na vlastním portrétu. Čepičku, byť trochu jiného střihu má i další podobný, pro našince významný figurant Rembrandtova díla – Jan Amos Komenský. Ovšem dost formalistických odboček, stále ještě hledíme do tváře pradávnému rabínovi, zatímco on hledí mimo nás, za nás, ztrácí se v šeru a zase se objevuje, živý kupodivu víc než dost. V pohybu je vůbec skryt potenciál, a to nejen obrazu, nýbrž i celého způsobu vystavení díla. Nikoli v rámci mimořádné výstavy a nikoli v rámci stálé expozice, nýbrž jen jeden skvělý obraz dočasně k vidění, tedy dočasně tak, aby přilákal Pražany do jinak zcela opominuté galerie, kterou navštěvují leda cizinci, případně pilné studentky katedry dějin umění. Skvostů je ve Šternberském paláci víc, syndrom unavených nohou, nebo akutní estetické přesycenosti vás však rozhodně nezastihne, přijdete-li se na Rembrandta podívat cíleně. Že nebudete litovat, o to bych strach neměl, škoda jen, že nikoho nenapadlo před obrázek přistavit taky židličku. Audience u mistra koná se zkrátka vestoje.
Mistrovské dílo hostem v Praze: Rembrandt – Muž s vousy a baretem
Praha – Šternberský palác
13. 6. 2007–31. 1. 2008
Otevřeno denně mimo pondělí 10–18h
Foto: http://www.ngprague.cz
