Lokální historky Michaela Rittsteina
Tučňák rajtující na koni, vlk jedoucí na motocyklu s rozevlátým papouškem na rameni, usměvavý delfín v objetí prsaté ženy, hovící si před televizí – kuriózní partička, která neobývá šapitó cirkusu či areál zoo, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale má co do činění s Veletržním palácem a tvorbou výtečného vypravěče a malíře Michaela Rittsteina, jehož retrospektivu Vlhkou stopou připravila Národní galerie v Praze.
Michael Rittstein, nynější profesor malby na pražské AVU a zakládající člen volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, na sebe upoutal pozornost již v polovině 70. let svým charismaticky energickým stylem malby a expresivně hýřivou barevností. Ač je to mnohdy k nevíře, své drsné anekdoty a příběhy plné černého humoru čerpá obvykle z obyčejného lidského života. Zpravidla však využívá vlivem ostrého vnímání materiálního konzumu rozmanité deformace a hybridní tvary, dovedené ad absurdum do vyhrocené podoby surrealistických vizí a překrývajících se chaotických dějů. Zvláštní nespoutanost a osobitý smysl pro grotesku se staly neoddělitelnou součástí jeho charakteristického rukopisu, pro nějž je typické neobvyklé křížení a kombinace předmětů i událostí, které se stávají přirozenou součástí kritické interpretace člověka a společnosti.
Výstava je řazena v podstatě chronologicky a nabízí poněkud lakonicky, bez jakéhokoliv komentáře, širokou škálu malířových menších i oblíbených rozměrných pláten, převážně s figurální tematikou. Jestliže by se tedy chtěl návštěvník dozvědět o autorových fantaskních příbězích něco více, musel by buď zakoupit rozměrný katalog, který expozici doprovází, nebo mu nezbude nic jiného než se vypořádat se vzrušujícím Rittsteinovým světem zcela po svém.
Rané práce Michaela Rittsteina, které vlastní výstavu otevírají, se ještě nevyznačují tak prudkou dynamikou děje a sytou barevností, ale jsou nejednou prostoupeny jakousi skličující psychickou tenzí, pocházející pravděpodobně rovněž ze situování lidské figury do malého omezeného prostoru, často zamřížovaného pletivem či striktně ohraničeného (např. Nechci v kleci, 1976 či Sprchový kout, 1976). V této době se autor inspiruje i specifickým světem panelákového sídliště a již narušuje klasický formát obrazu, jehož tvar deformuje např. do tvaru krychle, aby později nechal příběh volně přerůstat také mimo plátno díky doplnění instalace v okolním prostoru. Takovou příhodu zde představuje např. Rittsteinova Zahrádka (1986), v níž se děti pijící limonádu a hovící si před květináčem v pomyslné zahrádce vymezené v rohu místnosti plotem změnily v neskutečné mutanty s dlouhými sosáky a špičatými klepítky. Prorůstání obrazu do volného prostranství udělalo na umělce velký dojem již v době dětství, kdy často chodil obdivovat Maroldovo panorama, a říká, že instalaci vždy cítil právě spíše "maroldovsky" než konceptuálně.
Ve Veletržním paláci nás může mile překvapit několik střídmě barevně i kompozičně laděných krajin, které bychom u Michaela Rittsteina, bytostného figuralisty, pravděpodobně vůbec nečekali. Prozrazují nejen malířův zájem o povrch a strukturu, ale také o skladbu obrazu, kterou ve svých parcích, připomínajících japonské zahrady, pečlivě promýšlí (např. Klandr, 1999). Téměř abstraktního výrazu naopak dosáhl na svém plátně s jarní zábavou skupiny Brutus (2003–5), které nazval "extraktem animality" a na němž z ptačí perspektivy a s pomocí několika tónů barev či akrylového gelu zachytil minimalistickými znaky změť tančících a podnapilých postav. Vitální malířovu osobnost výstižně přibližuje na výstavě promítaný dokument České televize, ve kterém Rittstein přiznává svou lásku k vodě a plavání, jež se pro něj staly každodenním rituálem, stejně jako svou oblibu kouzelného "bezčasí" Šumavy, kde často na chalupě, jen tak na dvoře u stodoly, maluje svá velká plátna.
Snímek také připomíná, že téměř neskutečnou "fantasmagorickou" podobu získal díky Rittsteinovým výtvarným návrhům poněkud zapomenutý film režiséra Jana Němce V žáru královské lásky (1990) natočený na námět knihy Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Jakoby erotická vypjatost i hororová atmosféra příběhu šíleného knížete (mladého Viléma Čoka) vsazená do prostředí dnešní Prahy přiléhavě sedla výtvarníkovi, jehož obrazy jsou stejně tak plné napětí, zvrácenosti a nečekaných změn. Rittsteinova retrospektiva tak nabízí průřez tvorbou jedné z nejzajímavějších osobností české výtvarné scény, malíře střední generace, jehož expresivní groteska se stala již neodmyslitelným rysem originální a výrazné tvůrčí invence.
Michael Rittstein – Vlhkou stopou, Veletržní palác v Praze, kurátor Tomáš Vlček, 12. 12.–27. 4. 2008
