Jiří Anderle: Batrachomyomachia

Účast na výstavě je obřad. Něžná slavnost, oddělená od vnějšího světa soukromým „tichem“ v nás. Právě „ticho“ vytváří prostor pro hru melodií, komunikaci s dílem a tvorbu ozvěn. Tuto jednoduchou, báječnou pravdu připomíná v Domě U Kamenného zvonu cedulka, umístěná před dveře k výstavě, používajíc slova: „Pozor, po vstupu do expozice se stáváte součástí výstavy,“ a moudře tak každému poskytne možnost si odsud odnést velké, „tiché“ pocity.

Výstava Batrachomyomachia představuje vhled do významných tvůrčích období Jiřího Anderleho, ukazuje jeho jedinečné nadání postihnout drobné absurdity i prostornost ducha doby a předvést lidskost celou, nahou, v mnoha odstínech jejích žabomyších válek, které nesnesou srovnání s věčností, moudrostí a láskou. Osciluje mezi vnitřním a vnějším, mezi odstupem a ironií, a hlubokým vhledem a reflexí.

Velkým tématem z počátku umělcovy tvůrčí dráhy je tanec, který je zmenšeninou života a dává vyniknout emocím, výrazům, hnutím těla i myšlenek. Anderle se s ním setkává během svého hraní po vesnických zábavách. Další léta jeho života výrazně ovlivnila práce v Černém divadle Jiřího Srnce, se kterým procestoval svět a uložil si ho v sobě.

Od první poloviny 60. let se potom zabývá tématem rozkladu lidských i jiných forem. Zviditelňuje vnitřní a hmatatelné tělo zaplétá do složitých smyček osudovosti. Odhaluje jakousi základní vrstvu člověka.

V dílech z pozdějších období je jaksi všudypřítomné volání po moudrosti a humanitě. Snad s výjimkou variací na staré mistry jeho tvorba již od přelomu 70. a 80. let zobrazuje nesmyslnou zrůdnost totalitní současnosti a volá po očistění lidského charakteru, zmoudření, nadhledu a odvrácení se od nesmyslných sporů.

V cyklu Žrouti nastavuje zrcadlo společnosti, kde vládne nenasytná touha po moci. Podivné znetvoření postav a jakási křeč je vizualizací jejich vnitřní ohavnosti. V cyklu Iluze a realita, kdy tvoří obrazy podle fotografií vojáků, odhaluje absurditu války.

V 80. letech se věnuje Dialogům se starými mistry, aby připomněl trvalý význam jejich zásad, a zároveň mnohá díla postavil do nových rovin, kdy starý námět komunikuje se současností 20. století. V cyklu Vanitas zhmotňuje čas na lidské tváři.

Anderle sleduje sebezničující pochod lidstva, v pavučinách svých děl lapá tupost totality, krutost a absurditu válek, smrti, pochod času lidskou tváří. V cyklu Appassionata humana, vzniklém v prvních letech znovunabyté svobody země, která byla po 40 let uvězněna pod temnou dekou socializmu, Anderle znovu oživuje bestiální podoby lidí a hovoří o lidských dobrých i špatných vlastnostech.

Rekapituluje cyklem Na závěr století, pracuje s biblickými náměty a tématem Apokalyptické genetiky a Apokalyptické antiky. Vše zakončuje aktuálními náměty v cyklu Trapné scény z nejnovější současnosti plné pseudohvězd, všudypřítomného vyzdvihování mladosti. Vysmívá se celému tomu absurdnímu kolotoči nehodnot a prázdnoty.

Reaguje také na události z 11. září, které jsou milníkem v novodobé paměti lidstva. Jsou vrcholem veškeré absurdity člověčí hlouposti a odsouzenosti k opakování vlastních chyb v nekonečném zápase o osud kolektivního vědomí, historie a budoucnosti.

Součástí výstavy je také dokumentární film o Anderlem a jeho tvorbě, ze kterého mi v mysli uvízla jedna velká věta, která zněla přibližně takto: Grafika je o pokoře. A tím se trochu vracím k úvodní zmínce o „tichu“ na výstavě. To „ticho“ je pokora. Pokora léčí a dnešku se jí často nedostává. Přijďte ji načerpat na výstavu Jiřího Anderleho v Domě U Kamenného zvonu. Můžete tak učinit až do 4. října.

(1. září od 18 hodin proběhne na výstavě komentovaná prohlídka za účasti Jiřího Anderleho a Richarda Druryho.)

Dům U Kamenného zvonu, Staroměstské náměstí 13, Praha 1, tel. 224 827 526 Otevřeno denně mimo pondělí 10–20 hodin. Vstupné: 120,–/60,– Kč