Impresionismus: Jak se světlo ocitlo na plátně

Milovníci tak jedinečného směru, jakým je impresionismus, si rozhodně přijdou na své. Ale ani ostatní, pro které je impresionismus spíše novinkou a rádi by se o něm dozvěděli více, nebudou zklamáni, jelikož výstava nabízí kolem 170 exponátů od 45 slavných malířů. Skupina impresionistických malířů nebyla spojena ani myšlenkově, ani výtvarnými prostředky, čili dochází k rozdílnému pojetí i podání skutečnosti. Nicméně cílem všech bylo zachytit okamžik, dojmy a pocity. Nejprve je vhodné zmínit Clauda Moneta, který vdechl život směru jako takovému. A čím jiným než obrazem. Název „impresionismus“ je odvozen od jeho díla Impression, soleil levant (Imprese, východ slunce), vystaveného roku 1874 v Paříži v ateliéru fotografa Nadara. Tento nový pojem byl však poprvé (a ne naposledy) použit v hanlivém a pohrdavém smyslu kritikem Louisem Leroyem, který obraz považoval za nedokončený.

Monetova díla mohou sloužit jako příklad toho nejčistšího impresionismu. Preferoval totiž vizuální dojem před čitelností jednotlivých prvků, díky čemuž vznikaly typické „rozostřené“ obrazy. Jeho oblíbeným motivem (podobně jako tomu bylo u ostatních impresionistů) byly zpočátku krajiny, avšak časem se začal zaměřovat spíše na to, jaký důsledek má při malování světlo – například obrazem Katedrála v Rouenu dokazuje, že světlo může zrušit vidění architektonických prvků a zredukovat je na pouhý podklad barevných efektů vytvořených sluncem. Ke konci života se z jeho obrazů vytrácela různorodost námětů, inspiroval se už jen svou zahradou v Giverny, lekníny a jezírky. Na výstavě můžete vidět například Dům v růžích, Vlak jedoucí přes most (1902), Falaiské domy v mlze (1885), Pohled z Vétheuil a mnoho dalších.

Édouard Manet. Tohoto umělce lze těžko zařadit. Je považován za předchůdce impresionistů a zároveň i za jejich „krále“, díky nevšedním námětům, barevným kombinacím a prací se štětcem. On sám si přál odlišovat se svým uměním od ostatních a nebýt zařazován do žádné skupiny. Jeho slavný obraz Snídaně v trávě pobouřil tehdejší konzervativní společnost. Nahá žena mezi oblečenými muži – to bylo něco nepřípustného. Manet navíc namaloval akt tak, jak jej viděl, neidealizoval ho jemnými tóny a tvary zpracovával jednoduše utvářenými plochami barev. V Albertině jsou vystaveny Žena s kádí (1878/79), Dáma s vějířem (1862) či slavný „Tichý život chřestu“ – Asparagus still life (1880).

Významnou část výstavy tvoří díla Augusta Renoira. Tento významný impresionista, přítel Moneta či Alfreda Sisleyho (na výstavě k vidění například jeho překrásný obraz Bridge at Hampton Court, 1874), již zpočátku maloval velice barevně a procítěně, ale pouze takové náměty, které se mu líbily. Navíc je neidealizoval. Laická veřejnost nedokázala takové neoficiální projevy umění přijmout, proto Renoir neměl šanci stát se slavným nebo snad oficiálně vystavovat. Jednou však udělal ústupek ze svých zásad a namaloval „žádoucí“ klasický obraz s názvem La Esmeralda. Ten získal uznání a byl dokonce přijat Salonem. Umělec však poté obraz zničil. Po roce 1894 maluje výrazně teplými barvami a téměř vyloučí studené tóny. Jeho oblíbeným motivem se stala ženská postava. Na výstavě můžete obdivovat například Na březích Seiny v Rueil (1879), slavný obraz Dáma se slunečníkem v zahradě (1875/76), Portrét mladé dívky (Elisabeth Maître – 1879) atd.

Intenzivní a na člověka mimořádně zaměřená je tvorba Edgara Degase. Ten sám se za impresionistu nepovažoval, přestože se zúčastnil šesti ze sedmi impresionistických výstav a podílel se i na jejich organizaci. Tvrdil, že je mnohem lepší malovat předměty zpaměti než podle nějakého reálného vzoru. Rád zachycoval živočišnost ženského těla a zobrazoval jej v těch nejrozpačitějších polohách a podobách. Zajímal se také o svět dostihů a snažil se co nejvěrněji zachytit ladné koňské linie. Ke konci života začal Degase bohužel opouštět zrak, což ho donutilo používat výraznějších barev a čistších tónů a v roce 1909 se musel úplně vzdát tvůrčí aktivity. Vystaveny jsou například obrazy Po koupeli (1893) či Dvě tanečnice (1905).

Ke konci se výstava poněkud odkloní od typických impresionistů, tudíž narazíte například na díla Henriho de Toulouse-Lautreca. Tento malíř byl silně inspirován japonským dřevorytem a jeho hlavní motivy vycházely ze života na Montmartru – zobrazoval zejména prostitutky, tanečnice a návštěvníky kabaretů. Známý je hlavně díky svým velice zajímavým a barevným plakátům a litografickým pracím.

Impresionismus jako takový je skutečným zlomem, troufám si říci, že snad i revolucí v malířství – od této chvíle nastává rozvoj moderního umění. Přispěla k tomu zejména jedna prostá, leč velice důležitá věc: vynález barev v tubách. Dřívější barvy byly nepřenosné a rychle vysychaly, ale nyní stačilo pobrat několik tub, paletu a mohlo se vyrazit do přírody – což také impresionisté dělali – a až na závěr upravovali svá díla v ateliérech. O tom všem jste na výstavě dobře informováni – na stěnách jsou velice podrobné a tematicky situované texty v anglickém a německém jazyce. Kromě obrazů je v Albertině vystaveno unikátní dobové malířské náčiní – prášek, užívaný k výrobě barev, různé druhy štětců, tuby a různé pomůcky k malování.

Výstava je vskutku famózní, nejenom kvůli úžasným obrazům, ale i její celkové zpracování zvládli organizátoři skvěle – při procházení místnostmi neztrácíte přehled, na jaká díla se zrovna díváte, nechybí popisky, dlouhé a podrobné texty na zdech uspokojí i ty největší zvědavce. Ovšem neskutečné davy lidí a v některých místnostech selhávající klimatizace jsou okolnosti, které mohou celkový zážitek maličko pošramotit. Bohužel očividně každý ví, že další takové výstavy se nedožije, a snaží se na ni dostat teď i za cenu několikahodinového stání ve frontě.

Albertina – Albertinaplatz 1, 1010 Vienna, Austria; výstava trvá od 11. září 2009 do 14. února 2010, po–ne: 10–18 hodin; vstupné: dospělí 9,50 €, studenti 7 €