Exoti, exotika a exotismy

Poměrně rozsáhlá expozice Exotismů ve výtvarném umění 20. století zabývající se návratem umělců k mýtům, inspiracím cizokrajnými zeměmi Afriky, Orientu či Dálného východu, zálibou v tajemných božstvech vzdálených kultur i vizuální působivosti děl roztodivných národů nepřímo navazuje na dřívější projekt ČMVU Folklorismy v českém výtvarném umění 20. století (2004). Díky obsáhlému „pel-melu“ obrazů, užitého umění, soch, šperků, fotografií ä plakátů se můžeme seznámit s mnoha podobami proudu exotismů, které se již od přelomu 19. a 20. století v rozličně silné intenzitě vynořovaly pod vlivem dobového vkusu i tendencí ve všech oblastech výtvarného umění a výrazně tak zasahovaly do jeho podoby. Velmi citelně se např. pod vlivem dekadentních nálad, pojících se mimo jiné s atmosférou fin de siécle, projevovala ve slozích symbolismu i secese neodolatelná záliba ve spiritualismu, představená na výstavě známými díly Františka Kupky, Josefa Váchala či Františka Drtikola. Jak Kupkova Cesta ticha, lemovaná špalírem hrozivě mlčících sfing, tak Váchalova dřevěná soška hrubě řezaného pohanského bůžka i Drtikolova Světelná aura dýchají neopakovatelným kouzlem nepoznaného. Stejně tak představy o nadpozemském ráji, podtržené mnohdy živelně expresivní barevností, které se ve výtvarném umění s velkým ohlasem prosadily především díky charakteristickým Gauginovým plátnům, se na výstavě mísí s obrazy úrodných palmových hájů Cejlonu a Indie a lákají nejen svou fantaskní podobou, ale i příjemně pohostinnou ospalou atmosférou. Nesmírně subtilní a střídmé jsou naproti tomu Preissigovy grafické listy zaplněné abstraktními shluky linií, inspirovanými tvaroslovím přírody a japonským uměním.

Ze zdí a rohů místností na nás shlížejí šklebící se tváře masek a pronásledují nás oči divokých barbarů jako projevy neodolatelné záliby a obdivu umělců k tvarově prostému, avšak magicky uhrančivému umění přírodních národů, které bylo nejen u nás mnohokrát napodobováno v nesčetných formách i variacích. Mimo kubizující tvorbu Josefa Čapka je tato obliba zjevná např. ve zcela odlišné, až snad úsměvné postavě Česače bavlny, s typicky primitivistickými rysy, charakterizujícími umělecký projev Otty Gutfreunda ve 20. letech nebo v neobvyklém zpodobení strašidelného Krista černochů zasmušilého podivína Aléna Diviše. Také pro nás mnohdy ještě dnes příliš vzdálený a nespoutaný svět cikánů považují autoři pravděpodobně za exotiku a zařadili tudíž na pražskou výstavu několik pláten s touto tematikou.

Jiným, nicméně zcela typickým a již neodmyslitelným projevem českého umění je tvorba meziválečné avantgardy, snící o dálkách vonících kávou, prezentovaná především díly známé dvojice, Jindřicha Štyrského a Toyen. Neméně poutavá jsou pak rovněž díla některých vynikajících autorů, vznikající v 50. a 60. letech 20. století, působící mnohdy velmi koncentrovaně a symbolicky meditativně – Svatá hlava Evy Kmentové, Čínský znak Zdeňka Sklenáře či Hlava Vivékánándy Hany Wichterlové.

Za velký comeback exotismů jsou považována plodná 80. a 90. léta, kdy docházelo díky novému a nezvyklému postmodernímu využívání vyjadřovacích prostředků, materiálů a křížení jak historických, tak současných témat, ke vzniku nápaditého výrazového jazyka, který často nabízel mimo jiné rovněž únik k pradávným mýtům. K těm se s oblibou vrací např. Jaroslav Róna na rozdíl od Martina Velíška, neúprosného parealisty, zaměřujícího se především na obyčejného člověka, jemuž, jak spatříme na malbě na skle „Cikánská rodina“, s radostnou škodolibostí deformuje údy i tělo. V závěru pak ještě vrhá svého hrdinu do groteskní role či situace, aby vytvořil svým způsobem nečekanou exotiku, vznikající na zcela reálném základě. Jelikož 90. léta přinesla neomezenou možnost svobodně překračovat hranice, nabízí se nám řada děl, odrážejících vlastní zkušenosti a zážitky umělců z cest, vtělené do pláten i rozměrnějších sochařských objektů – např. T. Císařovského, M. Gabriela, B. Špaletové a řady dalších. Několikrát se zde opakuje také téma totemicky ztvárněného božstva, členěného jednoduchými jasnými barvami a geometrickými liniemi, což dokládají Bohyně Idy Vaculkové či Šaman Oliny Francové.

Autoři výstavy nezapomněli ani na oblast architektury a několika fotografickými dokumenty nám ukazují, jak se během minulého století archetypální, cizokrajné i místní folklorní vzory prosazovaly v různých proměnách v práci našich architektů. Dokladem toho, jak stále je mocný jejich vliv, jsou dokumenty o stavitelství konce 20. století i některé fotografie prací českých autorů v zahraničí. Nevelký prostor je pak v závěru výstavy věnován také plakátu. A kdo by snad neměl po této vyčerpávající přehlídce ještě dost prapodivných bytostí a živočichů, může v mrazivém sklepení zhlédnout černobílý dokument slavných cestovatelů Hanzelky a Zikmunda o kmenu zakrslých Pygmejů, žijících ve vzdáleném žhavém Kongu.

České muzeum výtvarných umění v Praze 13. 12. 2007–17. 2. 2008
http://www.cmvu.cz