Černobílé končiny vztahů ve fotografiích Jindřicha Štreita
Světově známý český fotograf Jindřich Štreit oslavil v loňském roce šedesátiny a na počest tohoto významného jubilea mu byla uspořádána rozsáhlá retrospektiva celoživotního díla ve Slovenské národní galerii v Bratislavě. Měla svou premiéru také v České republice v Moravské Ostravě, pokračovala následně v Olomouci a Opavě a nyní se nám představuje díky Galerii Hlavního města Prahy rovněž v Domě U Kamenného zvonu.
Výstava připravená pedagogem a současně také fotografem Tomášem Pospěchem tvoří jakýsi průřez celou Štreitovou tvorbou a čítá na 190 černobílých snímků, doplněných knihami, ukázkami z katalogů výstav i filmovým dokumentem „Mezi světlem a tmou“, přinášejícími živá svědectví o bohatých autorových aktivitách i jeho životě.
Expozice jako by byla pomyslně rozdělena do dvou základních celků, z nichž první tvoří předrevoluční cyklus fotografií Vesnice je svět, vzniklý přibližně v letech 1978–1991 i dříve, situovaný do prostředí malých pozapomenutých obcí Bruntálska. Ten mohou mnozí vnímat pouze jako doklad nelehké existence obyčejného člověka na venkově či jako svérázný obraz života poznamenaného zhoubnou kolektivizací komunistické éry. Štreitovo vidění však proniká daleko hlouběji pod povrch mezilidských vztahů a staví na bezprostředním kontaktu i osobním vztahu k zachycovaným postavám, jejichž zásluhou v sobě snímky nezřídka odráží hluboký emocionální náboj a odbornou i laickou veřejností jsou pak přijímány jako sociálně či humanisticky orientované.
|
Příběhy Štreitových fotografií jsou plné vtipných, smutných i dojemně intimních okamžiků umocněných záblesky neopakovatelné poetiky, i přesto že zachycují lidské bytosti nanejvýš nereprezentativně, leckdy v teplácích s vytahanými koleny nebo v zablácených montérkách a v prostředí polorozbořených a zchátralých stavení či nuzně vybavených domácností. |
Příběhy Štreitových fotografií jsou plné vtipných, smutných i dojemně intimních okamžiků umocněných záblesky neopakovatelné poetiky, i přesto že zachycují lidské bytosti nanejvýš nereprezentativně, leckdy v teplácích s vytahanými koleny nebo v zablácených montérkách a v prostředí polorozbořených a zchátralých stavení či nuzně vybavených domácností.
Jména postav, jež Jindřich Štreit bedlivě sleduje na svých snímcích, jsou neznámá a bývají nahrazena pouze letopočty a názvy vesnic, ve kterých fotograf tyto drobné příběhy pořídil. Nehrají však významnou roli, neboť daleko podstatnější je, co nám prostřednictvím životních příběhů těchto anonymních aktérů fotograf sděluje. Na jedné straně odhaluje nesmyslnou absurditu totalitního režimu s jeho propagandou, s ospalými schůzemi poloprázdných sálů či kolektivními brigádami, které nám podvědomě naznačují určitou zkázu tradičních hodnot, ale současně přináší i řadu kuriózních a humorných momentů, díky svébytnému přístupu a životní vitalitě venkovských lidí. Spatříme tak např. postavy mužů ubírajících se rozhodným krokem v gumových maskách po rozbředlé oranici nebo postaršího muže trénujícího první pomoc na gumově slizké „Andule“ či skupinku žen odpočívajících na ohromné kupě brambor, jež si zpestřují přestávku pořádným lokem z kolující lahve.
Často nás překvapí nejen nápadné lidské typy, ale i neobvyklé situace a kontrasty, které autor dokázal s výjimečným citem zaznamenat. Je tomu tak bezesporu i v případě fotografie obstarané v Lomnici (1988), kde zcela nenuceně sedí žena s natáčkami na hlavě a v holinách před hromadou neidentifikovatelné hmoty (snad slámy, možná hnoje), nebo naopak v ponurém snímku z Těchanova (1965), kde vykročilo vstříc temnému pohřebnímu průvodu bělavě bezstarostné stádo hus. Jako by autor vyhledával náhodně nečekaná „surrealistická“ setkání, která se v jeho snímcích odráží v podivných symbiózách předmětů, zvířat a lidí, v nichž můžeme spatřovat jakousi symboliku života s jeho pomíjivostí, jasnými i stinnými stránkami. Vidíme tak malého chlapce radostně vyskakujícího vysoko nad hřbitovní zeď, za níž truchlí staré ženy nad hrobem, anebo psa kálejícího před pomníkem padlých hrdinů, kojence ležícího osaměle na kuchyňském gauči, jehož společníkem je pouze stejně osiřelá láhev alkoholu na stole a faráře oděného do liturgického roucha v zablácené ohrádce se slepicemi. Jinde se Jindřich Štreit zaměřuje na všední chvíle odpočinku, z nichž vycítíme prchavé chvíle štěstí a pohody, nebo na veselí oslav, odehrávajících se mnohdy v nečekaném prostředí rozpadajících se dvorků. Důležité jsou pro fotografa nejen poměry mezilidské, ale také vztahy člověka a zvířete, s nímž žije zejména na venkově v bezprostředním kontaktu.
Druhou obsáhlou skupinu prací Jindřicha Štreita tvoří fotografie vznikající po revoluci, kdy se autorovi otevírá možnost sledovat nadále nejen existenci bruntálského a olomouckého venkova, ale navíc i život na vesnicích Slovenska, Německa, Francie, Maďarska, Velké Británie či Japonska. Zajímavým svědectvím politických proměn a z nich plynoucích nesnází i jejich nečekaných následků jsou snímky z oblastí bývalého Sovětského svazu – Burjatska, Čečny, Ingušska či Novorosijska. V těch vidíme sváření se tradice s doznívajícím komunismem, jdoucím ruku v ruce s postupným střízlivěním ze zdánlivě nových možností, nesmírnou chudobu, ale i návrat a souznění člověka se základními principy přírody. Vedle obyvatel venkova se začíná autor orientovat také na jiné výrazné sociální skupiny, stojící nejednou pro své handicapy či přílišnou odlišnost na samém okraji lidského společenství. Střídající se velké i menší formáty fotografií nám otevírají pohled za hranice neznámých světů. Je jím lákavá i trýznivá končina drogové závislosti a jejích peripetií, vznikající v letech 1996–1999 pod názvem Cesta ke svobodě, izolované prostředí ženské věznice v Pardubicích, stejně jako mlhavě vzdálené prostředí náboženských komunit či život postižených dětí a alkoholiků. Díky snímkům z třineckých železáren či hutí v Petrosanu nám Jindřich Štreit znovu připomíná, že stále existuje svět těžké a úmorné manuální práce, kterou jako by současná společnost opovrhovala a nerada by si jí špinila ruce. Vyčerpávající expozice Domu U Kamenného zvonu je zásluhou výběru těch již notoricky známých i méně „okoukaných“ fotografií potvrzením Štreitova stálého optimismu a jeho víry, že nikoliv ekonomická a technická vyspělost společnosti, ale především vztahy mezi lidmi jsou tím, co je skutečně podstatné.
