Bad Times/Good Times

V pražském Centru pro současné umění jsou k vidění práce deseti umělců východního a západního Balkánu, které reflektují nejen dlouholeté zvyky místních národů, ale mají být také odrazem toho, jak se tamější společenství potýkají a vyrovnávají s překotnými změnami posledních desetiletí. Rozvrat komunistického režimu s pádem SSSR, války v Jugoslávii a nástup demokracie, globalizace i otevření svobodného trhu se výrazně podílejí na rychlých proměnách místní ekonomiky, politického spektra i vzniku společenských tříd. Ty jsou nicméně osobitě formovány i tradiční mentalitou těchto států. Země jako Rumunsko, Srbsko, Bulharsko či Moldávie jsou mnohdy vnímány jako nestabilní, ovládané korupcí a řadou protikladů, podléhající svým vlastním nepsaným zákonům realizovaným ve složité síti vztahů sahajících hluboko do komunistické minulosti.

Projekt tvoří především instalace, fotky a videa, a klade si za cíl přiblížit práce nepříliš známých mladých umělců svébytné balkánské oblasti. Mimoto chce však rovněž poukázat na existenci rozporných aspektů, podílejících se na utváření svérázného charismatu místních kultur a na problematiku jejich hledání nových způsobů integrace do Evropy. Palčivé rozdíly mezi archaickými tradicemi a novou modernitou, venkovem a městem či náboženstvím a soudobým bezohledným individualismem jsou základem pro vznik temperamentního chaotického koloritu i absurdních propletenců provázejících tamější neo-kapitalistické klima. Tato protikladná rozporuplnost tvoří také jednu ze základních os, od které se děj uměleckých realizací často odvíjí.

V úvodu výstavy nás přivítá jediný objekt „Joint UE“ Light (2008) moldavského umělce Dumitru Oboroce. Cigaretu, oblíbený artikl kšeftování mezi Rumunskem a Moldávií, si umělec ubalil z oblečení dovezeného z Evropské unie a přidal filtr z tradičně zpracovaného koberce – zdejšího atributu moci a bohatství. Danilo Prnjat (SRB) se ve svém videu Lilly Project (2007) zabývá otázkou odedávna zaběhnutého dělení veřejného prostoru na mužský a ženský, aby tak nepřímo poukázal na stále převládající patriarchální nadvládu kontrolující společensky přijatelné normy.

Ovšem za peníze je i silné pohlaví ochotné navštívit takové prostory, do kterých by mnoho mužů pravděpodobně normálně nevkročilo. Zmíněný snímek dokumentuje performanci v Bělehradě, během níž dvě stě mužů vtrhne do vyhlášeného salonu krásy a snaží se tak poukázat na to, jak se lidská mentalita mění pod tlakem trhu a nových otevřených možností kapitalistické společnosti. Krátká smyčka Rumunky Cristiny David Jakýsi druh fikce (2004) nás zavede do úplně odlišného světa Romů žijících nedaleko Bukurešti. Navržený příběh scénáře se záhy autorce rozpadá pod rukama a mění se v bezprostřední, radostné a nekontrolovatelné dovádění všech aktérů v sytě rudém makovém poli. Video je nejen nestranným záznamem romské mentality působící v tomto příběhu nakažlivou spontánností a vitalitou, ale navíc je vizuálně velmi přitažlivé. Pestrobarevná letní louka je doslova magickou pastvou pro oči.

Jiným dokladem specifické a zanikající subkultury je video Aurelia Mihai (D/RO), který nechává ve svém svědectví a Moldavian/…and the Moldavian (2008) promlouvat pastevce, jejichž klidná vyprávění působí jako živoucí symboly náhle mizejícího typického stylu venkovského života, neměnného po mnoho předešlých generací. Nikoleta Markovic‘ (SRB) se naproti tomu ve své instalaci Alternativní ekonomie (2009) snaží o jakousi analýzu a průnik pod povrch tržních strategií.

Celé první patro galerie je pak věnováno instalaci Drž se dál od mého Tutu (Don‘t mess with my Tutu, 2008) Bulhara Luchezara Boyadjieva. Záhadný Tutu není však hrdina dětských příběhů, jak by se možná mohlo zdát, nýbrž je to jakési mnohoznačné a humorné označení pro sukénku primabalerín. Ty však netančí svůj „vysoký“ tanec na scéně divadla, ale pomyslně balancují ve vrcholné politice či ekonomice. Boyadjiev konstruuje ze svých fotografií složitou mozaiku shluků doplněných popisky či kresbami, v nichž neotřele kombinuje fragmenty ekonomického rozvoje neo-liberální společnosti se strukturou městského urbanismu a všudypřítomnými prvky globalizace. Dává tak vzniknout originálním a někdy až absurdně vyznívajícím celkům citelně nesoucím neotřele lokální znaky.

Ve Futuře je svým deníkem Revolution zachycujícím dramatické dny převratu v Rumunsku roku 1989 zastoupen Vlad Nancă a k dílům využívajícím médium videa patří ještě snímky Ştefana Rusu, Veaceslava Druţă či videodokument Ştefana Constantinescu Dacia-My Generation (2003). Dacia 1300 zde má symbolizovat jakousi emancipaci rumunské pracující třídy, jejíž životní styl nám autor přibližuje prostřednictvím krátkých vstupů obyvatel jednoho z oprýskaných paneláků, prožívajících své každodenní, možná poněkud šedé příběhy.

Bad Times/Good Times jsou do určité míry nesourodým celkem či jakousi umělecko-sociální sondou i kritickou reflexí nově se transformujících společností, rychle a svérázně vstřebávajících cizorodé vlivy ekonomicky vyspělého „západního světa“. Na druhé straně mnohé z vystavených prací působí rovněž jako teskný návrat do minulosti, připomínající nelehké období poznamenané bizarní komunistickou diktaturou.

Centrum pro současné umění Futura, www.futuraproject.cz, Bad Times/Good Times 4. 3.–19. 4. 2009, kurátor Matei Bejenaru