Společenské hry Kateřiny Šedé
Kreslit sekerou není žádný problém
Po studiu na Střední škole uměleckých řemesel v Brně prošla Šedá bez problému přijímacím řízením tří žádaných vysokých škol. K tomu jí dopomohl nesporně výrazný talent, jistě však i velká spontánnost a kreativita, se kterými byla schopná k zadávaným úkolům přistoupit. Vladimír Kokolia, jehož ateliér na pražské AVU vybraly Kateřina společně s matkou podle zvučnosti umělcova jména, aniž profesora znaly, vzpomíná na její bezprostřední reakce a originální práce představené na přijímačkách, k jejichž realizaci neotřele využila rozmanitých zařízení z domácnosti. Vynikly zde především její kresby vysavačem, sekerou či házením hrachu na zeď.
Mezi první umělecké aktivity Šedé patří drobné soukromé rituály, během nichž stavěla boží muka pro mravence, pohřbívala nepotřebné oblečení (staré džíny, boty či punčocháče) nebo si doslova ustlala na hrobech, aby si na vlastní kůži zažila zdejší tajemnou atmosféru (Spaní na hrobech – 1999). Projevil se její zájem o pozorování a vnímání lidských obřadů, zvyků a uctívání náboženských tradic, jako jsou např. pohřby či stavby pomníků. Následně je transformovala v privátní ceremonie prožívané bez obecenstva a zcela podle svých osobních představ. Jinou akcí týkající se bezprostředně prožívané zkušenosti bylo její seznámení se s bezdomovcem, který opanoval prostory za supermarketem, kde se živil vyjídáním slupek od salámů, nashromážděných místní prodavačkou (Bezdomovec – objevení nové kultury, 2000). Z těchto zdánlivě vysloužilých obalů umělkyně ušila kabát, pásek a tašku, které následně muži bez přístřeší věnovala k dalšímu běžnému užívání jako předměty patřící k určité kultuře a nabývající svou konkrétní užitkovou funkci.
„Su z Líšně“
Od menších projektů se později začíná Šedá obracet ke složitějším konceptům vyžadujícím zejména notnou dávku empatie a jistě i nemalé nadání přesvědčit ke kolektivním akcím větší skupiny obyvatel. V roce 2001 tak zapojí do Výstavy za okny 150 Líšeňáků a o dva roky později realizuje svůj již známý projekt pro 300 obyvatel vesničky Ponětovice – Nic tam není. Všechny místní umělkyně po dlouhém přemlouvání „zlomí“ k tomu, aby ve stanovený den vykonávaly dle předepsaného harmonogramu běžné rutinní činnosti. Akci předcházel téměř sociologický průzkum, během něhož rozdala Šedá stovky dotazníků, aby se dozvěděla, jak vlastně celý den zdejší lidé běžně tráví. Na základě výsledků pak sestavila společný denní program. Sama projekt vybudovala na myšlence, že lidský život mohou obohatit místo nakupování v supermarketech a objíždění multifunkčních zábavních center obyčejné aktivity, jež jsou zdrojem zábavy a vzájemné komunikace. Ráno v Ponětovicích, kde podle slov místních „nic není“ (jak zaslechla Šedá jednou ve frontě v obchodě), společně ve stejnou hodinu vstávali, vyrazili na nákup, aby nakoupili totožné věci a poté dohromady zametali. K obědu si dali rajskou, vyrazili na kolech, trojkolkách a koloběžkách a večer se ve stanovenou hodinu sešli na pivo. Na závěr se v určenou hodinu rozprostřela po obci sjednocující černočerná tma.
Víš, co je nuda?
Jiné, pro autorku důležité projekty byly realizovány roku 2005. V rámci své diplomové práce Převaděč poukázala Šedá na problém komunikace mezi divákem a leckdy příliš komplikovaným světem současného umění. Rodinní příslušníci autorky jednoduše sestavili komisi, před kterou studenti AVU své práce vysvětlovali a obhajovali. Důležitým výsledkem bylo zjištění, že dílo samotné mnohdy člověka nezaujme, ale pokud k němu dostává vysvětlení, může dojít k zásadnímu obratu a přichází často i velké nadšení pro věc. Přímo jako léčbu uměním pak mnozí označují Šedé práci Je to jedno, během které se pokusila vyprovokovat ke znovu aktivnímu životu svou sedmapadesátiletou babičku Janu, jež se, jak se zdálo, nenávratně ponořila do hlubin letargie stáří. Oddávala se celodennímu lenošení a nicnedělání při sledování televize, ačkoliv bylo úplně jasné, že je ještě zcela soběstačná. Vnučka si všimla, že domácí práce jsou pro babičku přímo trestem, na druhou stranu si ale velice dobře pamatuje různé druhy zboží z doby, kdy pracovala v Domácích potřebách a často o nich mluví. Začala tedy babičku pobízet ke kreslení pil, vrtáků, šroubů a jiného domácího harampádí, až vznikl celý katalog s neuvěřitelnými 650 kusy nářadí i jejich přesnými cenami. Babička dokonce sama bez problémů a s radostí dorazila na závěrečnou výstavu do Prahy, kde nakreslila během vernisáže několik kousků. S tímto projektem Šedá získala ve stejném roce domácí prestižní cenu Jindřicha Chalupeckého a tím i následný pobyt v New Yorku.
Co se děje za zdí?
K posledním konceptuálním průnikům pod povrch společenských zvyků patří Šedé Každej pes, jiná ves (2007) či Furt dokola (2008), v nichž se hlavním tématem stávají nebývale narůstající projevy anonymity a dobrovolné izolovanosti současného člověka. V prvním experimentu umělkyně vyrazila na sídliště Nová Líšeň, kde byl každý šedý panelák individuálně opravován a dostával svůj nový barevný kabát podle dnešní módy. Po vzoru zdejších fasád tak vytvořila vzory na košile, které následně adresovala tisíci obyvatelům těchto domů, jejichž jména opisovala ze zvonků. Jako adresáty a odesílatele uváděla jednotlivé obyvatele Nové Líšně, aby tak vytvořila fiktivní dvojice, jež současně pozvala na závěrečnou vernisáž v Moravské galerii v Brně. Zde mělo nastat konečné rozuzlení, Líšenští se měli dozvědět celou pravdu, diskutovat o hře a snad zde došlo i ke vzájemnému sblížení. Bohužel následný záznam o vlastním vyvrcholení této akce Moravskou galerií byl spíše nedostatečný, neobjevilo se zde video ze setkání ani potřebný dostatek fotografií. To na druhé straně potvrzuje i fakt, že síla umění Kateřiny Šedé tkví přímo v její osobnosti a ve vlastní prováděné činnosti, kdežto galerijní prostředí je pro ni spíše omezující a méně živé.
Když začala umělkyně znovu obcházet své sousedy v Líšni, měla již promyšlený další nápad, jenž se nakonec dočkal své realizace na letošním známém 5. berlínském bienále. Směrem na Berlín vyrazil autobus plný účastníků, které Šedá téměř půl roku přemlouvala ke společnému projektu, jenž se dočkal svého uskutečnění v tamějším nevlídném Skulpturenparku. Vyrostl zde kruh tvořený rozmanitými materiály plotů vybudovaný přesně podle líšeňských vzorů. Sousedé si ho pomocí nejpodivnějších pomůcek vzájemně pomohli překonat. Autobus tak ukrýval ve svých útrobách vedle slivovice, kterou na závěr své úsilí všichni společně zapili, také různé žebříky, židle, ale např. i vanu, díky níž se rozhodla jedna z účastnic svůj plot přelézt. Autorka si totiž jednoho dne při procházce ve svém rodišti uvědomila, jak velká je dnešní snaha lidí vzájemně se izolovat co největšími a co nejméně průhlednými zátarasy mezi domy, a pokusila se je alespoň pomyslně na moment odstranit. Společné zdolání psychických i fyzických bariér tak mohlo mezi lidmi působit ve městě dříve rozděleném zdí symbolickým dojmem.
Obdivuhodná je energie a snaha, s jakou Kateřina Šedá iniciuje a realizuje ve svých sociálně-uměleckých aktivitách vlastní touhy po vzájemné lidské pospolitosti a obnovení lidských vztahů a nenápadně nám tak podsouvá své sympatické společenské intervence.
KLUSÁKOVÁ Jana: Kateřina Šedá, in: Labyrint Revue17-18/2005, 86-88
KOVAL Lukáš: Psí mýtus Kateřiny Šedé, in: A2 34/2007
ŠEDÁ Kateřina: Je to jedno (kat. výstavy), Brno-Líšeň, 2005
UHLÍŘOVÁ Markéta: Kateřina, in: Umělec 1/2006
VITVAR Jan, H.: Copak, sousede?, in: Respekt 16/2008, 46-47
Zdroje obrázků: http://www.divus.cz, http://www.noviny.cz