Profil: Jan Kaplický – Future Systems

Kaplického působení v Čechách před rokem ´68, kdy zemi opouští, je vskutku nevýrazné: neúspěšné přijímačky na pražskou techniku, které tak ještě dnes nemůže přijít na jméno, studium na VŠUP. Dodnes jedinou realizací u nás je pak rodinný dům F. Dvořáka na Dobešce z roku 1967. Sám autor k tomu dodává: „Člověk tu strávil víc času bojem s režimem než navrhováním.“

„Zdravé sebevědomí“ mu v emigraci otevírá cestu do studií světových architektů, sledujících směr High-Tech. V kanceláři Piano & Rogers se v letech ´71–´73 podílí na projektu Centre Georges Pompidou pro Paříž, později pracuje také u Normana Fostera. V roce 1979 zakládá v Londýně vlastní ateliér Future Systems s cílem vytvářet architekturu „inspirovanou jak přírodou, tak technologií“. Za pozornost stojí, že během 80. let dostává ateliér zakázky od NASA. Na konci 80. let přichází do Future Systems Amanda Levete, která dnes vede ateliér společně s Kaplickým.

Prosadit se se svébytnou „future“ estetikou a hlavně přesvědčit investory k experimentování s bezprecedentními konstrukcemi a materiály vůbec nebylo snadné. Teprve v 90. letech se Future Systems, které doposud živily jen menší práce především na interiérech, dostávají k zásadnějším projektům, kterými se uvádějí ve známost v celosvětovém měřítku. Vůbec první skutečně velkou veřejnou realizací je Lord´s Media Center v Londýně (1994–1999) – „kukaň“ pro novináře nad vyhlášeným kriketovým stadionem. Tato pozoruhodná stavba nezvyklé hliníkové konstrukce, realizovaná pomocí prefabrikace v obrovských halách anglických loděnic, získává v roce 1999 prestižní Stirlingovu cenu, když poráží mj. Fosterovu kopuli na berlínském Reichstagu.

Do širšího povědomí se dále zapisuje pontonový most pro pěší ve West India Quay v londýnských Docklands (1996) a obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999) s pláštěm tvořeným membránou z průsvitných čoček.

Zatím nerealizovaný je vítězný návrh dravých aerodynamických tvarů na Muzeum automobilů – „Maserati“ v italské Modeně (2004). Poslední prací je pak návrh nové Národní knihovny na pražské Letné. Na otázku, zda jeho zvlněný „future“ styl padne k hranatému a tradičním artefaktu, jakým je kniha, Kaplický reaguje: „Jistě, kniha bývá hranatá, ale ruka, která otáčí stránky, geometrická rozhodně není.“

K odpovědi na otázku, kde se vzal Kaplického nezaměnitelný styl, je třeba se vrátit do 60. let minulého století, do doby, kdy Kaplický studoval, do doby, kdy se utvářel jeho umělecký názor. Židle „Series 7“, použité v interiéru Media Center (viz obr.), navrhl Arne Jacobsen již v roce 1955! Byl to čas utopistických vizí budoucnosti, okouzlení organickými tvary, nadšení z umělých hmot, nových materiálů, umožňujících bohaté tvarování. V průmyslovém designu a masové produkci opuštění geometrie dopadlo na úrodnou půdu – měkké tvary lépe odpovídají ergonomii člověka, jeho přirozenosti, v mnoha případech lze také dosáhnout menší spotřeby materiálu – jenže v případě architektury je situace složitější. Dynamické tvary často znamenají vysokou náročnost na zpracování. Té lze dosáhnout při sériové výrobě v prostředí továrních hal, hůře již na staveništi. Není divu, že Kaplický používá prefabrikaci, kde jenom může (Media Center, pontonový most v Docklands). Mnoho vizí 60. let zůstalo jenom „na papíře“, dnes je ale situace poněkud jiná. Technologie zase urazily kus cesty, do hry vstupují počítače, schopné simulovat chování složitých konstrukcí a definovat tvar dílčích prvků tvořících zakřivené plochy. Připočteme-li k tomu, že estetika 60. let je v posledních letech zase v módě, můžeme konstatovat, že Kaplickému a jemu podobným nastávají zlaté časy!

Sám autor se nesnaží být „filosofem za rýsovacím prknem“, o své práci mluví prostě, při definici dobré architektury se obejde bez odborných termínů: stavba musí být „SEXY“, jde o to vytvořit prostor, ve kterém „si rádi domluvíte rande se svou dívkou.“