Proč nemám ráda pana Kaplického za jednu větu
Pan architekt – světově uznávaný, v Británii žijící – Kaplický řekl XY: „Samozřejmě to mezi lidmi nebude stoprocentně populární, ale to je mi jedno.“ K čemuže ta věta patří? No samozřejmě k jeho obří chobotnici. Tak totiž bude vypadat nová Národní knihovna českého národa. Druhá (po první městské knihovně – okolo 1920) stavba, určená od svého počátku pro skladování knih. Kniha, produkt největšího vynálezu všech dob! Knihovna, místo, kde se schraňuje vědění lidstva! V Čechách oboje bude bydlet v bříšku obří zelené chobotnice.
Co mají pro všechno na světě společného Češi a chobotnice kromě chobotniček z druhého patra? Pan největší architekt neví, že Čertovka není moře? Budova bude vypadat jako hromada zeleného slizu – brzy se mezi studenty a ve vědeckých kruzích nejspíš rozšíří hlášky typu: „Tak co, jdeš dneska do Slizky?! Takhle kniha je ze Slizky, nebo odkud?“ atd. Jak říká Lister, je to věc vkusu – Kryton s ní půjde na rande a Steve McQueen by ji zastřelil.
„Je tu pár kulatých okýnek, jako by šlo o green submarine (Beatles by měli radost), a jedno obří oko ke koukání ven, ale co chudáci čtenáři uvnitř!“
Bojím se, aby si návštěvníci Letné nepletli národní knihovnu se stanem Berousků, Kludských nebo s cirkusem Humberto. Jaký vztah ke knihám si odnese do života dítě, které chtělo jít na tygry a skončilo mezi bichlemi, i když s chobotnicí. Pokud v ten moment nepřijedou Američani, aby zneškodnili knihovnu v domnění, že Mars útočí, bude asi dítě zklamáno a kdo ví, jestli na knihy po zbytek života nezanevře. Na to by pan Kaplický nejspíš odpověděl: TO JE MI JEDNO. Ale národní knihovna, to je čest a ne nějaká exhibice v poušti. Zvlášť pokud jde o tvář nejkrásnějšího města světa. Napadá mě, co třeba referendum, když to bude stát 2 000 000 000 ze státního rozpočtu (to je nul co, vypadají děsivě, ale člověk si takové množství peněz dokáže představit asi stejně tak jako nekonečnost vesmíru).
Národní knihovna je jako národní divadlo, protože si to platíme všichni, tak proč bychom neměli mít právo se taky všichni vyjádřit. Bude reprezentovat náš národ, další kulturní svatostánek. I když u nás je to s těmi stánky všelijaké a hlavně ty svaté přeochotně dáváme chudému Římu, jako bychom měli katedrály na rozdávání. Národní knihovna na Letné není na nábřeží zastrčený Tančící dům (v porovnání s letenským kolosem je na nábřeží naprosto neviditelný a mimochodem mně se hrozně líbí) nebo tolik diskutovaný obarvený Pomník druhému odboji na Malé Straně (který se mi mimochodem hrozně nelíbí).
Je sice úchvatné, že každý čtenář bude mít díky podzemnímu systému svou knihu v ruce do pěti minut (všichni víme, že to je nadsázka s prominutím úsměvná, a jak to bude doopravdy, je nám jasné), ale jak chce odůvodnit návrh nepatřičně oblých tvarů rozevláté plachty (další podobnost vykazuje objekt s plachtou uvnitř Velké archy v La Défence v Paříži)? Jak koresponduje, pořád nedokážu použit honosné slovo budova, forma s obsahem? Není snad jednota těchto dvou principů zárukou alespoň částečného úspěchu? Počítačový náhled na Prahu v roce 2011 mi způsobuje mrazení v zátylku a cukání v ruce (možná totální cukaturu). Navíc, všimněte si, jak málo oken knihovna má. Je tu pár kulatých okýnek, jako by šlo o green submarine (Beatles by měli radost), a jedno obří oko ke koukání ven, ale co chudáci čtenáři uvnitř! To zase bude prosvícené energie, neměli bychom se snažit šetřit a trochu to slunce využít, když je zatím ještě zdarma?
Ale protože verdikt byl vynesen a Bůh to nejspíš dopustí, jako už ostatně dopustil i horší věci, nezbývá než „Čau ve Slizce!“ a na závěr téma k zamyšlení: Vážně stačí BÝT „jen“ ZCELA JINÝ? To je totiž důvod Kaplického vítězství podle slov Evy Jiřičné, předsedkyně mezinárodní poroty. S největší pravděpodobností měla porota rozhodovat o tvaru klece na laboratorní myšky v EU, ale někdo jim donesl jiný šanon.
