Oko nad Prahou – zbičované krabice v Klementinu

Mediální kolotoč

Přestože od vyhlášení výsledků soutěže návrhů na Národní knihovnu na Letné uplynul víc než měsíc, zůstává téma knihovny stále v ohnisku zájmu médií a veřejnosti. Výstava „Oko nad Prahou“ v Klementinu, představující soutěžní projekty, k úžasu pořadatelů stačila za dva týdny přilákat přes 10 000 návštěvníků. Zachmuřená postava Jana Kaplického, autora vítězného návrhu, se na nás mračí z titulní stránky posledního čísla časopisu Reflex (15/07). O tom, co čeká pražskou Letnou, psala také čtvrteční MF Dnes. Podobný rozruch vzbudil snad jen Tančící dům v době před více než deseti lety. Příklad Národní knihovny je označován za průlom do informační izolace architektury, přesto je co dohánět. Ukázalo se, jak žalostný je nedostatek novinářů v masových médiích, schopných se k architektuře zasvěceně vyjádřit. Řada příspěvků se smrskla na tiskové zprávy nebo nanejvýš interview. Komentáře se plnily zanícenými stanovisky pro a proti, na obou stranách barikády bohužel zpravidla jen na bázi subjektivních sympatií bez opory v argumentech (natož odborných). Internet zase ukázal, že dokáže být o krok napřed. Než zareagovala tištěná média, na internetu už dávno zuřila vášnivá diskuze. I na příkladu Reflexu vidíme, že některá periodika dohánějí manko ještě dnes – s měsíčním(!) zpožděním. Takže ani deník NeKultura nemůže zůstat pozadu.

350 „originálů“

Výstava „Oko nad Prahou“ je cennou sondou do podob současné architektury. Na cestě dlouhými chodbami Klementina se před divákem vystřídá 350 návrhů na novou knihovnu. Jedná se o nadmíru poučné srovnání.

Na jednom místě spatříte práce ze všech koutů světa – vedle českých architektů se hojně účastnili Francouzi, také Italové, Němci a Dánové, mnoho návrhů přišlo z východní Evropy. Nechybí ani USA a Japonsko. Naprostí břídilové se tu prezentují vedle renomovaných architektů, po složení startovného cca 20 000,- mohl do soutěže vstoupit prakticky kdokoliv. Návštěvník tak sleduje nejenom poslední tendence v architektuře, ale co je snad cennější – sleduje reflexe těchto tendencí mezi průměrnými tvůrci. Jsou to právě oni „průměrní tvůrci“, kteří stojí za 95 procenty veškeré stavební produkce a kteří se nejvíce podepisují na tváři světa. Špičky udávají kurz, ale pádla drží v ruce zástup těchto “bezejmených” architektů. Vždyť sám vítěz soutěže Jan Kaplický má na kontě sotva pár realizací.

Googlektura

Dají se mezi soutěžními návrhy vysledovat nějaká regionální specifika? Jen těžko. U Čechů snad tradiční „přísnost“ a sklon k minimalismu – především u starší generace (Bočan, Kroupa). U tvůrců z východnějších krajů sklon k popisnosti – jako v případě několika politováníhodných návrhů ve tvaru knih. Na druhou stranu ani někteří západních tvůrci se nestyděli umístit na fasády potisk Kafky v nadživotní velikosti...

Nicméně jen v málokterém oboru je globalizace tak citelně znát, i to je jedno z ponaučení, které si lze z Klementina odnést. Dějiny architektury jsou vlastně dějinami opisování. Bylo zvykem, že mladý architekt podnikl iniciační cestu do Itálie, aby zde načerpal inspiraci na celý život. Dnes si každý vystačí s internetem. Dostáváme se tak do éry Googlektury. Říká se, že architekt bez svých webovek jako by ani neexistoval. Vlnám módních trendů nestojí nic v cestě. Architektura připomíná hru na tichou poštu – od dob, co Daniel Liebeskind přišel se „zmučenými“ hmotami berlínského muzea holokaustu, se to v moderní architektuře zmuchlanými a „pořezanými“ krabicemi jenom hemží. Co na tom, že se již nejedná o pomníky utrpení, ale třeba o národní knihovny.

Sochaři

Obecně se dá říct, že vedle „zbičovaných“ krabic je v módě silný tvarový koncept. Stavba je v této perspektivě vnímána jako celistvý kompaktní artefakt, autor nalézá inspiraci ve všedních objektech výrazně menšího měřítka. V rozhovoru pro Reflex (15/07) se Kaplický zmiňuje, že idea formy o čtvercové základně, která přechází do kulatého vrchlíku, uplatněná v jeho vítězném návrhu, vychází ze tvaru cukřenky, kterou si osladil kávu v jakési berlínské kavárně. To je typické. Také jiný oceněný návrh z dílny ateliéru HŠH (3. místo) je výrazným tvarovým konceptem – vejcem (nebo chcete-li oblázkem, mozkem). Poněkud rafinovanější prací s tvary se proslavila dánská skupina B.I.G., rovněž účastník soutěže.

Takový postup však skýtá některá úskalí. Veliké objemy, jako v případě NK, uživatel nikdy nebude vnímat v jejich celistvosti, tak jak mu to umožní model na výstavě nebo letecký snímek. Se změnou měřítka se může koncept i zcela vytratit. Pak zbyde jenom hromada materiálu postrádající lidský rozměr. Jako nedostatek lze označit také mizející souvislost mezi funkcí a tvarem, a to ze dvou hledisek: Zvenku – špatná orientace ve veřejném prostoru, pokud podle fasády nerozpoznáme účel stavby. Zevnitř – komplikace při adaptování účelu na zvolený tvar. Když Kaplický držel v ruce cukřenku, myslel na to, zda by byla vhodnou schránkou pro knihovnu? Ne, jednoduše byl fascinován neobvyklou formou. Problematičnost takového „sochařského“ přístupu v architektuře vystihuje případ Tančícího domu. Když měla do novostavby navrhnout interiéry Eva Jiřičná (mj. porotkyně v soutěži na NK), zjistila, že dimenze návrhu zcela neodpovídají nárokům na požadovaný počet uživatelů. Když se ptala Gehryho, jak je to vůbec možné, dostala prý odpověď: Jsem sochař, tímhle já se nezabývám.

Na závěr bych se chtěl Kaplického zastat – na rozdíl od Gehryho působí jeho návrh funkčně promyšleně, a to v mnoha aspektech – nezapomíná na energetickou náročnost, údržbu, osvětlení, klidové studijní zóny, výhled na Prahu, ani požární ochranu nebo parkování. Návrh se ke všem problémům staví čelem, nezametá pod stůl to, co se zrovna nehodí do krámu, tak jako řada jiných soutěžních prací. Přinejmenším to je sympatické. Můžeme si jen přát, aby mediální kolotoč kolem NK přispěl k její úspěšné realizaci.