EEA – Čáry Ericka van Egeraat v Galerii Jaroslava Fragnera
Ve dveřích zůstáváte stát okouzleni magickým spektáklem, očka se zajiskří zvědavostí dítěte, které čaroděj zavedl do pohádkového hradu. Před vámi se třpytí zástup krystalů vydávající studené vnitřní světlo, v jejich vybroušených stěnách se odráží barevná záře plochých monitorů. Opodál se tyčí řada kamenných desek, na kterých svítí složité znaky vyryté do černého mramoru. Bledý paprsek světla dopadá na velkolepý obraz znázorňující gotickou katedrálu. Tady se vznášejí vysoké bělostné sloupy, které, drženy nad zemí neviditelnou silou, podpírají bohatě tvarovanou síťovou klenbu.
Čáry…
Tato okázalá podívaná je prezentací ateliéru EEA holandského architekta Ericka van Egeraat v pražské Galerii Josefa Fragnera na Betlémském náměstí. Koncepce výstavy je formulována jako tematizace vztahu prvotní skici a výsledného návrhu. Údajný vytyčený cíl však naprosto není naplněn. Divák vůbec není seznámen s průběhem tvůrčího procesu resp. vývojem projektu na cestě od prvotní skici k návrhu či realizaci. Projekce na plochých monitorech představí nejprve Egeraatovy „čáry“ (skici) následované jako mávnutím kouzelného proutku fotografiemi realizací či vizualizacemi hotového návrhu. Máme pocit, že jsme přítomni magickému rituálu svolanému za účelem zhmotnění myšlenek do reálné podoby za využití temných sil. Magická síla se kumuluje mezi krystaly – skleněnými kvádry, do kterých jsou laserem vypáleny modely prezentovaných prací.
…máry
Na deskách z černého mramoru, které jak náhrobní kameny smutně stojí na druhém konci sálu, můžeme luštit za ponurého osvětlení dokumentaci k totálně „pohřbenému“ projektu na nové univerzitní budovy v Lipsku, za kterým stojí česká odnož EEA. Součástí je univerzitní kaple pojednaná jako honosná katedrála. Některé sloupy „nesoucí“ klenbu jsou ukončeny přibližně 2 metry nad zemí a zřejmě slouží jako osvětlení. Petr Parléř by se svými volnými klenebními žebry mohl jenom závidět.
Módní značka
EEA představuje fenomén typický pro architekturu globalizovaného světa – gigantická kosmopolitní struktura sdružuje přes 140 architektů a specialistů v několika evropských zemích. Nizozemské studio si za směr expanze zvolilo mj. i východoevropský prostor – to s ohledem na méně tuhé konkurenční prostředí a výrazný rozvojový potenciál oblasti. Své „pobočky“ mimo Londýn a Rotterdam otevřelo také v Moskvě, Budapešti a Praze. Zakázky se berou všechny, nerozhoduje, zda jde o urbanismus, pozemní stavitelství, interiér nebo průmyslový design.
Čím početnější tým, tím menší vliv hlavního architekta na výsledný produkt – Mistr je tu od toho, aby nahodil několik geniálních hmotových skic, dál už funguje jenom jako arbiter elegantiarum a především jako módní značka. Podpis známého architekta má pak pro klienta bezpochyby velký reklamní význam, jeho investici zajišťuje popularitu a pozornost médií. Skutečnost, jací lidé vlastně oddřeli celý projekt, není naprosto podstatná. Ani pěšáci v této velké hře však nepřijdou zkrátka, praxe ve světoznámém ateliéru je zase výbornou referencí pro jejich osobní karieru, a to bez ohledu na to, jak kvalitně svou práci odváděli.
Každý pes, jiná ves…
Práci EEA provází úskalí, kterému je v tak početné architektonické kanceláři zatěžko se vyhnout – stylová roztříštěnost a nevyrovnanost kvality jednotlivých návrhů. Jsme svědky zcela odlišných přístupů. Přísnost Liget Center v Budapešti s jistou poetikou klasického racionalismu stojí v protikladu vůči dravé dynamice kanceláří pro ING Bank & NNH – nádorovité střešní nástavbě v tomtéž městě. Znakem EEA – jak v dobrém, tak ve zlém – je schopnost přizpůsobit se vkusu zákazníka. Když působí v Rusku, nestydí se sáhnout k pochybně okázalé zdobnosti jako u návrhů historizujících interiérů pro bytový komplex Lot 9 v Moskvě, nebo v případě úsměvně přebujelých tvarů projektu Russian Avant-garde residential complex. Pro britský Middlesbrough Institute of Modern Art si naproti tomu připravili mnohem konzervativnější umírněnou formu, která snad připomene střízlivou architekturu Carré d'Art v Nimes sira Normana Fostra. V Čechách EEA rekonstruují Villu Biancu v pražských Dejvicích od Jana Kotěry a doplňují ji o soubor nových viladomů – ty pak celkem vkusně interpretují její modernistickou formu v r. 1920 nešťastně doplněnou o historizující prvky. V Bratislavě se chystá realizace velkolepě pojatého dunajského nábřeží, tzv. River Park. Vsuvka: Pozorně se zadívejte na vizualizaci. Egeraat chce zřejmě opět čarovat, pokud hodlá nechat takovou horu skla levitovat na několika malých křivých sloupcích. Vrcholem bezuzdného eklektismu je pak zmiňovaný návrh Hlavní budovy a auditoria univerzity v Lipsku.
…někdo rád vdolky, jiný holky
Van Egeraat říká: Žijeme v bohaté době, která si zaslouží bohaté a velkorysé stavby. Architektura nemá být jen funkční, ale především krásná a svůdná – tak jako žena. Objekt, který navrhne Egeraat, chce být šperkem na tváři města. Stejným způsobem také prezentuje svoji práci – formou okázalou a „okouzlující“. Na výstavě vidíme skvělé artefakty a projekce s ambicemi nést vlastní uměleckou kvalitu, kterým však poněkud chybí výpovědní hodnota.