Rozhovor se spisovatelkou Ivonou Březinovou
Pohádku o Alzheimerově chorobě pro děti jen tak někdo nevydá. Proto jsem se rozhodl autorku trochu potrápit a položit jí ještě pár otázek.
Většina se týká knížky Lentilka pro dědu Edu, ale dozvíme se i něco o tom, jaké šance má český spisovatel respektive spisovatelka v zahraničí.
Dozvěděl jsem se, že nakladatelství Albatros chystá k vydání tvoji knížku, která je prý ve smyslu spojení námětu s konkrétním adresátem na první pohled poněkud šokující. O co se vlastně jedná?
Jedná se o zpracování problematiky Alzheimerovy choroby, tématu u nás stále ještě z různých důvodů tabuizovaného. A tabuizovaného úplně zbytečně, protože tahle nemoc je s prodlužujícím se věkem lidí na svém vzestupu. Nebude se ptát, jestli o ní chceme slyšet, nebo ne. Prostě tu bude.
Pokud vím, tak ty ale téměř výhradně píšeš knížky pro děti.
Ano, a možná to je důvod, proč některé lidi moje připravovaná kniha šokuje. Jsou totiž překvapeni hlavně tím, že jsem ji nenapsala pro seniory, ale pro děti okolo šesti let.
Budou malé děti schopné číst o takhle závažném onemocnění? A budou o tom vůbec chtít číst? Není to i z hlediska nakladatele přece jen trochu riskantní experiment?
Možná. Riskantní bylo už tuhle knížku psát. Víc než kdy jindy jsem si uvědomovala, že tohle téma nemusím zvládnout. Že třeba příběh nedokončím. A asi nemusím zdůrazňovat, že nebylo možné sednout si ke stolu a psát. Samotnému psaní předcházela poměrně dlouhá a hlavně náročná příprava, včetně pobytu ve stacionáři a gerontologickém oddělení psychiatrie.
A kde se vzal ten nápad, popud k napsání příběhu?
Před časem jsem vydala triptych Holky na vodítku. Je určen dospívajícím čtenářům a jeho hrdinové jsou lidé, kteří propadli drogám, hracím automatům, anorexii, bulimii... Odborným poradcem mi tehdy byl můj někdejší spolužák z gymnázia, dnes šéf Seniorcentra v Ústí nad Labem, psychiatr MUDr. Petr Žižkovský. Specializuje se na léčbu stařeckých demencí, kam Alzheimerova choroba neoddiskutovatelně patří. To on mě přivedl na myšlenku, abych s existencí nemoci seznámila i ty nejmladší. Aby věděli, co znamená, a hlavně, aby se nebáli mít své dědečky, babičky, pradědečky i prababičky dál rádi. I v případě, že touhle hroznou chorobou onemocní. Vždyť se to jednou může stát komukoliv z nás.
Skutečně se domníváš, že o tomhle budou děti číst?
Ano, pevně v to doufám.
Myslíš, že jako česká autorka máš šanci prosadit se někam do zahraničí? A pokud alespoň teoreticky ano, za jakých podmínek? Pomohlo by vůbec, kdyby se v Čechách udělala obrovská reklamní kampaň?Reklamě knih se u nás média příliš nevěnují. A přitom jsem přesvědčená, že by jim to pomohlo. A do zahraničí se české knihy prosazují jen obtížně. Od francouzské překladatelky ale vím, že zrovna o téma Alzheimerovy choroby by v zahraničí mohl být zájem. A tak nezbývá než to, abych držela palce sama sobě.
Nefrustruje Tě trochu, že jsi z naší malé zemičky? Kdybys žila například v Anglii, určitě by bylo těžší se prosadit, ale zároveň bys měla k dispozici mnohem větší trh.
Jsem ráda, že mluvím česky, i když vím, že jako anglicky píšící autorka bych měla situaci asi jednodušší. Ale existují národy, které jsou na tom ještě hůř. Nedávno jsem jednala s jedním spisovatelem o možnosti překladu některé mé knížky do lužické srbštiny. V téhle jazykové komunitě je situace mnohem horší než u nás. A ještě jednu věc bych chtěla říct – člověk by měl psát pro radost, svou i čtenářů, ne pro trh. (Ale do závorky dodávám – i tak by měl být schopen se uživit.)
