Rozhovor s Terezou Riedlbauchovou

Terezo, poezie se nyní ve velké míře stěhuje na internet, do různých komunitních sítí apod. Jaký je váš vztah k tomuto fenoménu a má vůbec šanci zaujmout současného čtenáře „klasická“ knížka poezie?

V této otázce jsem dost tradiční. Nemyslím si, že by kniha a internet měly stejnou hodnotu, zrovna tak jako internet nemůže zprostředkovat divadelní a taneční představení nebo výstavu. Internet je jenom zdroj informací. Ponecháme-li stranou obsah, kniha má přece také estetickou hodnotu, tím mám na mysli typografickou, grafickou prezentaci a výtvarný doprovod.

Do jaké míry je pro vás poezie a literární tvorba obecně spjatá s životem? Existuje kdesi uvnitř nějaká hranice mezi „teď tvořím“ a „teď žiji“? Ptám se, protože právě tohle je, myslím, největší úskalí velké části současné domácí básnické produkce – absence autentického prožitku, i za cenu nějakých těch formálních nedokonalostí…

Vydat se cestou poezie je nebezpečné a zázračné zároveň a obojí spočívá v tom, že se odvažujete vstupovat do jiného světa, který vás obohatí, ale také může zničit. Poezie pro mě není hra, ale způsob existence. Někdy mě napadne, že by pro mě bylo mnohem jednodušší nebýt básnířka. Hranice, o níž mluvíte, pro mě není přesně vymezená, můj život sytí mou tvorbu a moje tvorba sytí můj život, i když samozřejmě mám období, kdy píši málo. Ale nevím, zda s vámi souhlasím, co se týče autenticity prožitku v současné české poezii. Tu považuji naopak za její výrazný rys ve srovnání například se současnou poezií francouzskou.

Ve svých básních otevřeně vstupujete do těch nejintimnějších prostorů duše. Jak se s tímto citovým „obnažováním“ až na samou mez (existuje-li vůbec v poezii nějaká taková hranice) vyrovnáváte?

Abych řekla pravdu, někdy dost těžko. Jenomže když cítím, že jsem se v básni něčeho zásadního dotkla, přijde mi jako hřích to nezprostředkovat.

„Každý mě může zranit a zůstat daleko“ píšete v jedné z básní nejnovější sbírky Don Vítor a jiné básně. Zraňují vás některé ohlasy čtenářů, kteří si vaši poezii vykládají trochu jinak, než s jakým pocitem jste ji původně napsala?

Musím říct, že zatím mám docela štěstí a žádný ostrý výpad ze stran kritiky mě zatím nepotkal, i když některé byly i negativní. Od začátku se snažím si je držet od těla. Co se týče čtenářů, mnoho lidí se mi svěřilo, že k mým básním utíkají, ocitnou-li se v úzkých. Ale asi dvakrát jsem se setkala s vyhraněnou reakcí, a to od lidí, kteří poezii příliš nečtou. Obě se týkaly sbírky Podoba panny pláč, jakkoliv ta zdaleka není tak odvážná jako sbírky po ní následující. Jejich výklad se lišil od toho, jak jsem to myslela, ale určité verše by se skutečně tak daly číst. Slabé texty většinou takové reakce nevyvolávají a ani nenabízí širší spektrum interpretace.

Ve vašich básních čtenář nalézá řadu výtvarných motivů – nová sbírka se mi zdá být inspirována secesí – mísení červené a modré barvy, černobílé umělecké fotografie evokující počátky fotografie vůbec – máte k umění secese bližší vztah?

Určitě mám hodně blízko ke klasické hudbě a výtvarnému umění, ostatně v uměleckém prostředí jsem vyrůstala. Secesi mám velmi ráda a jako literární historička se zabývám zejména druhou polovinou 19. století a také přelomem 19. a 20. století. Zajímají mě také souvislosti mezi literaturou a dalšími druhy umění.

V řadě básní z nové sbírky se objevuje motiv průchodů, rámů, vstupů nebo fotografií, tedy jakýchsi ohraničených výseků skutečnosti, které mají schopnost zachytit okamžik v nějakém konkrétním tvaru – má stejnou schopnost i poezie, listujete v některých svých sbírkách a připomínáte si uplynulé okamžiky nebo jen nálady, které vás obklopovaly v daném okamžiku?

Tohle jsem si přečetla už ve vaší kritice na Dona Vítora a musím říct, že to pro mě ze strany kritiky byl objev. Sama jsem si ani neuvědomila, že je tam hodně těchto motivů. Ano, báseň je skutečně podle mého názoru kondenzovaná energie, která umožňuje cestování prostorem a časem.

Dovedete popsat okamžik, kdy k vám přichází báseň? Do jaké míry v tom hraje roli spontaneita?

Je to změněný stav vědomí. Někdy mám pocit, jako bych to ani nepsala já, ale báseň mnou jen procházela. Po silných okamžicích psaní přichází často únava spojená s radostí. Báseň ale potřebuje volný prostor, klid a koncentraci. Zkrátka v obdobích silného pracovního vytížení se zmenšuje pravděpodobnost, že jí dáte prostor, aby vás navštívila.

Oslovuje vás tvorba některého ze současných domácích básníků? A zahraničních?

Ano, mnohých. Abych stále neopakovala tatáž jména, tak mezi debutanty se jedná o Marka Šindelku a Jakuba Řeháka. Ze zahraničních sleduji především země, kde se píše francouzsky a španělsky. Jedna z mnohých začínajících básnířek, kterou bych ráda časem představila českému publiku, se jmenuje Lise Favard.

Současná francouzská poezie je v Čechách poměrně málo známá (nejvíce se asi překladům věnují Petr Zavadil a Erik Lukavský z nakladatelství Fra), máte přehled o současné poezii ve Francii, kdo ze zdejších básníků/básnířek vás zaujal nebo koho byste doporučila pozornosti našich čtenářů?

Jak už jsem naznačila, přehled v současné francouzské poezii trochu mám, ale zdaleka se to nedá srovnat s mým přehledem v poezii české. Jakkoli umím dobře francouzsky, poezie je přece jen dost těžká, takže ji čtu pomalu a se slovníkem. Pohybuji se v Paříži v několika okruzích spisovatelů, jeden se týká „experimentální“ poezie a mezi její představitele patří belgická básnířka žijící v Paříži Gwenaëlle Stubbe, druhý je spojený se začínajícími autory a revue A verse. Jsem také už několik let v kontaktu s kanadskými a africkými básníky píšícími francouzsky. Teď se postupně seznamuji s autory píšícími španělsky, zejména ze Španělska a Mexika – např. s prozaikem Pablem Rafaelem.

V současné době působíte v Paříži jako lektorka češtiny na katedře slavistiky na Sorbonně. Vnímáte Paříž jako město bohémy, nebo spíš odcizeně, camusovsky, jako místo ztracených „cizinců“ a bývalých exulantů potulujících se nocí, pohlcených zdejším geniem loci? Jak se vám tu žije?

Abych řekla pravdu, spíše to druhé, proto neustále uvažuji o odchodu. Je to určitě velká zkušenost a bohatý život, bohužel to má hodně stinných stránek. To město je nesmírně hektické, stresující, jakmile vyjdete na ulici, ocitáte se v potenciální situaci boje a nečekaných agresivních reakcí.

Pařížská Sorbonna se určitě s českým akademickým prostředím příliš srovnávat nedá, přesto se nemohu nezeptat na to, jak na vás prostředí zdejší univerzity zapůsobilo, když jste sem přijela poprvé a konfrontovala své představy se skutečností?

Poprvé jsem tu byla na pětitýdenní stáži na začátku pražského doktorského studia, tuším v roce 2002, a tehdy na mě zapůsobil velmi odcizený vztah profesorů a studentů, akademismus v chování a v oblečení vyučujících, formalismus výkladu. Byl to krátký pobyt a teď to samozřejmě vidím trochu jinak. Působím na pobočce staré Sorbonny, tedy na Malesherbes v 17. obvodě v budově celkem lidských rozměrů, kde po třech letech už potkávám spoustu známých tváří. Ale oproti českým univerzitám je zde celý provoz skutečně mnohem více formálnější, tak se mi trochu stýská po vousatých roztrhaných filozofech, kteří přesouvají debaty do kaváren a do hospod. Srovnání českých a francouzských univerzit by bylo na delší vyprávění.

Chystáte bilingvní, česko-francouzské vydání všech svých sbírek – proč jste se rozhodla vydat své básně dvojjazyčně, můžete prozradit něco k okolnostem vzniku tohoto projektu, na kdy je naplánováno vydání atp.? Dovedete si představit psát poezii v cizím jazyce, např. ve francouzštině?

Už před časem v recenzi na Portálu české literatury mě Jan Nejedlý vybízel k soubornému vydání, a jelikož se teď pohybuji mezi dvěma kulturami, ráda bych se pokusila rovnou o bilingvní vydání. Mám překladatele, českého nakladatele a právě začínám pracovat na hledání francouzského – už mám několik nápadů. Kniha by se měla jmenovat Celou noc jsem čekala/ J’ai attendu toute la nuit a výtvarně ji doprovodí můj letitý přítel, švýcarský sochař Michel Mouthon.

Foto: www.totem.cz, www.atemporevue.cz