Rozhovor s Jiřím Holubem aneb o tom, Kolik váží Matylda

Matylda je tvoje prvotina. Jak se vůbec člověk k takové prvotině dostane? Jsi zastánce toho, že pokud nemáš kontakty, v literatuře si ani neškrtneš, nebo si to nemyslíš?

Pokud nepočítám povídky vydané ve sbírkách, pak je Matylda opravdovou prvotinou a jako takovou ji taky provázely těžké porodní bolesti. Vydat v dnešní době cokoliv, když nejste dítětem někoho známého nebo vydávaným autorem, to je úkol, který by se dal bez zardění nazvat nadlidským. Bez protekce a přímluvy mých múz, Daniely Fischerové a Ivony Březinové, by asi ještě dneska odpočívala v šuplíku v podobě rukopisu, a to i přes slavného prapředka Emila Holuba, který by mi měl jinak cestičku vyšlapat.

Nedemotivuje tě trochu tenhle princip v literatuře a celkově v umění? Nedíváš se pak nejednou trochu jinak na všechny ty autory kolem i na ty, kteří zatím to štěstí „někoho poznat“ neměli?

Asi bych neřekl, že mě to přímo demotivuje, jako spíš „nasírá“. Ze školy znám pár lidí, kteří jsou vyložení „talenti“, ale protože nemají tu trpělivost tímhle kolotočem projít, nikdo si jich nevšímá a oni postupně rezignují na to, že by jim někdy někdo něco vydal. Já měl to štěstí, že jsem navštěvoval semináře Ivony Březinové, které nebylo jedno, co se s tvorbou studentů děje po ukončení hodiny, a neskutečně za své svěřence bojovala. Díky ní jsem si měl možnost projít tím martýriem kolem vzniku knihy, od jejího zrodu až po konečný výsledek. Jsem od přírody optimista a psaním se živit nehodlám, takž spíš to, že je moje Matylda na pultech, beru jako příjemný vedlejší produkt mého studia. Co se týče toho, jestli se na ostatní autory a lidi kolem literatury dívám jinak – určitě ano, už z důvodu, že vím, kolik energie člověk musí vydat, aby byl vydán.

To mě přivádí k další otázce. Většinou po vydání knihy autorova práce nekončí, prochází různými rozhovory, připravuje se na křest knihy, na různá čtení, propagaci atd. Až na několik málo rozhovorů, včetně tohoto, se zatím nijak zvlášť nesnažíš. Je to proto, že vydání knihy opravdu bereš jen jako zábavu, nebo tě tohle selfpromotion prostě nebaví?

Uf, já v tom zatím nějak neumím chodit. Knížka měla několik odložených vydání, což znamená, že měla vyjít nejprve loňský říjen, pak v únoru, pak v dubnu, pak v druhé půlce května… Zezačátku jsem pořád něco chystal, plánoval, těšil jsem se. Ke konci, po nějaké třetí změně už to bylo spíš únavné a trochu to nabouralo všechny ty předchozí plány. Chtěl jsem třeba udělat křest na Literární akademii – leč Matylda se dostala na pult až po státnicích a zkouškovém období, takže i tahle varianta padla. Prostě jsem nad tím tak nějak mávnul rukou a nechal tomu volný průběh. Druhá věc je ta, že jsem sám sebe nikdy neuměl pořádně prodat. Teoreticky vím, jak na to, prakticky je to trochu horší. Neumím třeba zavolat do časopisu s tím, že jsem vydal knížku a že bych na ni rád recenzi. Možná bych to měl brát vážněji, třeba si říkat, že na Matyldě stojí moje budoucnost „být vydáván“ – ale jak říkám, když se povede, budu rád, když ne, z okna kvůli tomu neskočím (a nejen proto, že jím neprolezu).

Hehe, vidíš, v narážce jsi nakousl další téma, svou váhu. Říká se, že první tři díla jsou vždy hodně autobiografická. Vidíš to taky tak?

Moje váha je úplně v pořádku! Ale máš pravdu, tuhle poznámku si z hodin evropské literatury taky pamatuju. Rozhodně si nemyslím, že by byla Matylda autobiografií nebo třeba jen knížkou s autobiografickými prvky. Určitě zahrnuje odlišnost a bere ji jako jedno z důležitých témat, ale neviděl bych to na nějakou hlubokou psychoanalýzu. Samozřejmě že z něčeho člověk těžit musí, moje práce na památkách, pár příběhů, které člověk vyslechl a zaznamenal, ale zase takovou spojitost bych v tom nehledal.

Myslím si, že právě pro ty autobiografické prvky kniha vůbec není pro děti, i když se tak o ní často mluví. Jsou tam odkazy na tvou generaci, které děti určitě nepochopí, dokonce je chudáky i mystifikuješ různými slovními přesmyčkami.

To je totiž geniální plán. Pod rouškou dětské literatury se vplížit do hlav dnešních „Husákových dětí“ a vyvolat v nich vzpomínky na dobu minulou, která byla z pohledu historie úplně „zmagořená“ a neuvěřitelná, přesto něčím krásná. Děti si tehdy ještě chodily hrát ven, mámy je naháněly až k večeři, nesedělo se doma u počítače a ani u televize, protože v ní vlastně nic, co by se dalo sledovat, neběželo. Na druhou stranu v knížce si svoje najde i ta nejmenší generace, které je Matylda oficiálně určená. Vyzkoušel jsem hlasité čtení pro tři generace – každá reagovala na něco úplně jiného. Vím, že pokud bude nějaký dospělák, který „pamatuje“ tuhle knížku, nahlas číst svým ratolestem, určitě se u ní neunudí ani on, ani posluchač. A co se týká slovních přesmyček – ty přece k dětství patří, ty jsi někdy nevyslovoval něco jinak? Neměl nějaký výraz, který jsi pobral úplně mimo smysl, a pak ho neopakoval? Součástí knížky je taky malý testík na jejím konci, kde se nejčastěji opakované zkomoleniny vysvětlí. Je tu ale čistě na přání nakladatelství, já sám bych ho tam nedával. Mám pocit, že se současným dětem hrozně moc život ulehčuje, někdy až zbytečně. Nemusejí vůbec přemýšlet, nad něčím se pozastavit. A to podle mě není vůbec dobře.

Větší část knihy by se bez skrupulí dala označit za tragikomickou. Souhlasíš s tím?

Myslím, že tak je to v pořádku, že právě tady můžou malí čtenáři vnímat, že někdy nejde všechno tak lehce a samo, že někomu jinému se život zase až tak nepovedl, a třeba si i uvědomit, že často řešíme ptákoviny, zabýváme se věcmi, které vůbec nestojí za jakoukoliv námahu. Zatímco někdo jiný, komu život nepřál, umí z toho, co se kolem děje a dělo, vytěžit to nejlepší a dokonale si to užít. To je umění života a snad i kouzlo tragikomiky. Smát se něčemu, z čeho vlastně mrazí.

Ta tragikomika byla plánovaná? Chci tím říct, jestli jsi ten druh spisovatele, co má dopředu promyšlenou kompozici, nebo píšeš a příběh ti roste pod rukama?

Já vůbec neumím psát podle koncepce, natož promyšlené. Moje texty vznikají většinou z věty, slova, snu, situace, kterou vidím nebo slyším, nenaučil jsem se psát podle scénáře: vymyslet kostru příběhu a obalit ji masem. Sám sebe občas překvapím koncem, ten nikdy nevím dopředu, většinou k němu musím dojít, což bývá problém, protože v případě sympatií, které uzrály mezi mnou a hrdinou, mnohdy postavám nadržuji a nedovedu je ke konci, protože prostě nemůžu. Třeba vím, že by měl umřít, ale já ho mám moc rád na to, abych ho nechal, tak příběh pro jistotu nedokončím, schovám do šuplíku, kde se na něj nalepí prach, žvejkačky, mastné otisky prstů a tak to zůstane. Aspoň do té doby, než mě napadne schůdnější varianta nebo třeba (po nějaké té odluce) přijdu na to, že ho vlastně tak rád nemám, tak proč by nemohl zařvat, že jo? U zrodu Matyldy byla otázka holčičky v tramvaji, která se zeptala kamaráda visícího na vedlejší tyči, jestli neví, kolik váží Matylda, a pak se oba začali šíleně smát. Mně v ten moment do hlavy skočila první věta a zbytek už znáš.

Takže máš v šuplíku spousty hlavních postav, které miluješ natolik, že je nechceš kvůli čtenářům zabít. To mi připadá úžasné! Chystáš se nějakou v nejbližší době zavraždit nebo naopak zachránit šťastným koncem a vydat?

Samozřejmě. V současné době mám rozepsáno tolik věcí, že být známým autorem, do smrti bych nemusel nic než dodělávat konce. Určitě bych rád dostal do nakladatelství novelku pro dospěláky, která se motá kolem vyvlastnění zámků po druhé světové válce a následného pokusu vrátit se na místa, odkud byli původní majitelé vyobcováni. To je asi taková priorita. Pak bych rád udal krátký rukopis pro děti, které se rády bojí, ale to se uvidí, asi bych trochu předbíhal. V případě, že by Matylda sklidila nějakou pozitivní kritiku a dobře se prodávala, budu nad nějakou „literární budoucností“ přemýšlet. A jestli ne? Co mi vlastně v životě chybí? Vůbec, ale vůbec nic. Vždyť už dokonce vím i to nejdůležitější – Kolik váží Matylda.

Foto: www.hlavanehlava.cz

Jiří Holub (*1975)

Je student Literární akademie Josefa Škvoreckého. Od svých devatenácti pracuje v památkovém sektoru, nejprve jako průvodce, později jako kastelán na hradě Švihov či zámku Humprecht. Spolupracoval s Českou televizí, kde se podílel na výrobě ranních pořadů pro děti, publikoval ve sbírkách pro děti Zuby Nehty a Tisíc jizev. V současné době připravuje pro vydání svou první „dospělou“ novelu.