Martin Reiner: „Člověk přirozeným vývojem epičtí.“

Nakladatel. Od roku 1992 vedl a vlastnil nakladatelství Petrov. Tuto instituci ke konci roku 2006 zrušil a následně založil nakladatelství Druhé město, jehož ediční skladba se orientuje na původní českou tvorbu (k vydávaným autorům patří Michal Ajvaz, Irena Dousková, Jiří Kratochvil, Michal Viewegh či Ivan Wernisch).
Organizátorliterárních setkání a festivalů. Např. setkávání českých, moravských a slezských básníků na hradě Bítově, Škola poezie, Loď literátů, Poezie bez hranic…
Iniciátor. Pyšní se tím, že díky němu se do České republiky dostala slam poetry.
Autor. Vydal novelu (Lázně), výbor z fejetonů publikovaných v letech 2006–2008 převážně v MF DNES (Plachý milionář přichází) a několik básnických sbírek (Relata refero, Poslední rok, Decimy, Tání chůze, Staré a jiné časy, Pohled z kavárny v Bath). Připravuje román Lucka a já.

Martin Reiner (dříve používal také jméno Martin Pluháček) se svým dvorním autorem Michalem Vieweghem dokončil šňůru literárních čtení po moravských městech. Přestože jsem na jeho „nejlukrativnějšího svěřence“ žádnou otázku nesměřovala, v odpovědích Vieweghovo jméno soustavně probleskovalo.

Podle vašich zajímavých a pravidelně aktualizovaných webových stránek je zřejmé, že dbáte na propagaci a komunikaci se čtenáři. Myslíte si, že to je jedna z cest, jak zaujmout, jak se dostat do povědomí čtenářů?

Jsem ve zvláštní situaci. První knihu jsem vydal před sedmnácti lety. Mám sedm knížek poezie, jednu novelu a soubor fejetonů. Přesto jsem se teprve před dvěma roky rozhodoval, jestli se stát spisovatelem. Může to znít legračně, protože když je člověku dvaačtyřicet, většinou nezačíná.
Musím si teprve vybojovat své body, takže webové stránky představují jeden ze způsobů, jak komunikovat se čtenáři. Vítám také, že mě Michal bere na literární turné. Několik let jsem ho jenom uváděl, potom četl z jeho knih a poslední tři roky čtu své věci. Na mě by lidé nepřišli, nebo by jich přišlo o dost méně. Dostávám od Michala publikum darem.

Jak čelíte stále stejným dotazům, které na besedách dostáváte? Nemáte chuť si z nich dělat legraci, záměrně je zlehčovat, protože už jsou k nevydržení stereotypní?

Nejsem v této situaci tak často jako Michal, protože on je tím, koho lidé znají z médií. Některé dotazy se opakují notoricky a Michal je natolik zdvořilý, že vždy znovu poctivě odpovídá. Dobře chápe, že v roli spisovatele přijede do města, kde lidi odpověď na otázku ještě neslyšeli, takže jim to tady řekne stejně, jako to říkal jinde stopadesátkrát.
Když máme společné literární čtení, zapojíme se do debaty oba. Mívám tendenci fabulovat a záměrně nechávám některé věci na hraně, aby nebylo jasné, jak to s nimi je. Ale Michal to většinou uvede na pravou míru, protože je nervózní, že by lidé mohli uvěřit něčemu, co není pravda.

Setkal jste se někdy při literárních čteních s negativně naladěným publikem?

Při čtení se někdy stane, že na něj přijde potížista, strhává na sebe pozornost a narušuje besedu. Je to nepříjemné, ale buď ho zvládneme uklidnit, nebo se smíříme s tím, že ten den holt nebude ta nejlepší beseda.
A speciálně, když sedíme v Opavě, musím říct, že zdejší publikum dlouhodobě patří k nejlepším v republice. Když člověk čte během jednoho týdne stejný text na různých místech, slyší, že lidi někde reagují i na nejsubtilnější narážky v textu. Odrazí se to na vaší pohodě; pokud cítíte, že se publikum od začátku chytne a jde s vámi, je to radost.

Měl jste někdy při veřejném vystoupení nepříjemný pocit?

Nejobtížnější řečnický výkon v celé kariéře jsem podal v roce 1991, kdy jsem půl roku dělal tiskového mluvčího ministru kultury. David Černý tehdy namaloval smíchovský tank na růžovo a byla z toho velká ostuda za asistence velvyslanců a generálů, ačkoli to zezačátku vypadalo spíš na legraci. Byl jsem u tehdejšího ministra kultury Milana Uhdeho na poradě a šel jsem za něj na jednání na smíchovské radnici. Uhde mě vybavil větičkou, v níž sice neřekl, že by se tohle mělo dělat, ale s jemnou ironií naznačil něco v tom smyslu, že nevidí důvod, proč by se to dělat nemělo. Než na mě přišla řada, dala se atmosféra v místnosti krájet. Větu jsem sice řekl, ale měl jsem pocit, že ji nedokončím, protože nevyjdu s dechem. To je jediný moment, který si vybavuju, kdy mi bylo úzko.

Je psaní poezie pouze výsadou mladých?

Když člověk po čtyřicítce píše básničky, měl by se asi nad sebou zamyslet. Člověk přirozeným vývojem epičtí, ať už to znamená cokoli. Rozbor, co to znamená, že je člověk básník, proč se vyjadřuje tak exkluzivním jazykem, by byl na další sáhodlouhý rozhovor.
Osobně teď kladu důraz na psaní prózy, protože to je pro mě novum, ale básničky píšu pořád. Nesnažím se o to programově; tahle neřest mě zkrátka neopustila.

Kdo má v Čechách potenciál živit se literaturou?

Pokouší se o to řada lidí. Myslím si však, že tady není nikdo, kdo by mohl konkurovat Michalovi – v tom smyslu, že by každý rok každé knihy vydal desítky tisíc výtisků.
Občas se stane, že na sebe někdo upozorní knihou, která se dobře prodává, jako se to povedlo Petře Hůlové nebo Ireně Douskové. Ale spolehlivými autory bestsellerů jsou pouze Milan Kundera a Michal Viewegh. Nemyslím si, že by někdo z těch mladších mohl Michala sesadit z trůnu. Nakonec po nikom dalším ani není poptávka. Širším vrstvám, které nečtou exkluzivitu, Michal v roli hlavního českého spisovatele bohatě stačí.

Fenomén slam poetry se šíří po českých a moravských městech. Tyto básnické souboje ve schopnosti upoutat pozornost před pár lety téměř nikdo neznal. Nyní se slam poetry věnuje několik stovek lidí a další nadšeně sledují veřejná soutěžní klání.
Pozorujete, že se slam poetry vyvíjí? Jakým způsobem?

Především roste úroveň účinkujících. Z devíti letošních finalistů bylo šest velmi dobrých slammerů. Slam poetry u nás začíná mít i svoje hvězdy jako Bohdan Bláhovec či Jakub Foll.
Jednoznačně je vidět změna. Prvních ročníků se účastnili převážně hip-hopeři nebo básníci, kteří regulérně vydávali knihy. Během šesti ročníků se ale objevili noví slammeři, kteří poezii běžně nepíší a zaměřují se přímo na slamové texty.

Jaký způsob prezentace poezie oceňuje publikum slam poetry nejvíce?

V minulosti bylo běžné, že soutěžící četli z papíru, ale v letošním finálovém klání nečetl z papíru nikdo. Účinkující přišli na to, že body získává přímý kontakt s publikem. Diváci oceňují také schopnost improvizace. Proto mají slammeři jen část textů připravenou předem. Další část vystoupení díky tomu mohou improvizovat, reagovat na to, co už proběhlo a dokazovat, že jsou schopní veršovat z hlavy. Slam poetry začíná být samostatným žánrem. Jsem rád, že se tak ujala.

V knize Bogdana Trojaka Brněnské metro jste se objevil jako literární postava. Jaký to byl pocit číst o sobě jako románové postavě?

Intenzivně neprožívám, že jsem se stal literární postavou. Nezažil jsem to poprvé, ale v takovém rozsahu jsem dosud neúčinkoval. Několikrát jsem se mihl v Michalových knihách, někdy jako nakladatel, někdy jako Martin. U Michala jsem jako literární postava zažil horší věci než u Bogdana, včetně návštěvy bordelu.
Brněnské metro mě pobavilo, ale pokud bych měl posoudit literární kvality té knihy, mám k tomuto románu ambivalentní vztah. Způsob, jakým Bogdan fabuluje, je zbytečně spekulativní a exkluzivní. Čtenářsky vděčnější by bylo, kdyby vzal vybrané postavy a vykreslil věci, které se skutečně staly.

Dokážete vymezit přelomové období, kdy jste propadl kouzlu knih?

Když to řeknu s mírnou nadsázkou, mám načteno od mládí. Uměl jsem číst dřív, než jsem šel do školy, a první regulérní knihu jsem přečetl v půli první třídy. Od druhé třídy jsem byl řádným členem Mahenovy knihovny v Brně. Výpůjční doba byla čtrnáct dní a každý si mohl půjčit maximálně sedm knih. Pravidelně jsem si těch sedm knih půjčoval a vracel je třeba za deset dní.
Jako dítě jsem četl abnormálně hodně. Mým prvním literárním objevem byl Jules Verne, přečetl jsem od něj všechno, co v Mahence měli.

Je čtení a „načítání“ pro spisovatele nezbytné?

Čtení je součástí mé práce. Musím si na ně najít čas, i když ho moc není. Čtení je základ, až potom přichází fáze psaní. Kdo v dětství hodně nečetl, nemůže být spisovatelem, neznám takové případy.
V posledních měsících čtu i kvůli tipům, které dávám v Dobrém ránu. Střídají se tam lidé z branže, na mě přijde řada tak jednou za dva měsíce. Nedělám to podle záložky, opravdu ty knihy čtu.
Načítání mi pomáhá ve vlastní tvorbě. Když při práci na románu narazím na něco, co mě zajímá, přečtu si kvůli tomu knihu s tématem, na kterém pracuji.

Nelákalo vás napsat divadelní hru?

Přestože jsem o to byl několikrát požádán, dosud jsem to nezkoušel. Zatím jsem se na to necítil, ale možná se do psaní divadelní hry jednou pustím. Není vyloučeno, že bych si alespoň zlepšil psaní dialogů.

Zaujalo vás v poslední době nějaké divadelní představení?

Největším divadelním zážitkem za posledních deset let pro mě byly Vagina monology. Jediným důvodem návštěvy představení bylo, že jsme zamýšleli napsat mužskou variantu téhož tématu. Chtěl jsem pouze nasbírat materiál pro výsměch a ironii, ale odcházel jsem konsternován a nadšen. To je pro mě divadlo, které má smysl

Jakou knihu byste nevydal?

Konkrétně jsem o tom neuvažoval. Kdyby za mnou někdo přišel třeba s nabídkou vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf, která tady vyšla před pár lety, asi bych to hodně zvažoval. Nemám nic proti tomu, že ta kniha vyšla, ale nejsem si jistý, jestli bych měl chuť vydat ji sám.