Zdeněk Svěrák – Povídky

Celá sbírka obsahuje deset povídek. Nejranější byla napsána roku 1966, ta nejnovější v tomto roce. Z tohoto hlediska by bylo velice zajímavé sledovat postupný vývoj autora, který je zprvu charakteristický především rozvernou radostí ze samotného vyprávění. Postupem času lze vypozorovat větší snahu o sevřený příběh a pečlivě vykonstruovanou pointu, dva typické rysy povídky jakožto literárního útvaru. Bohužel jsou ale jednotlivé texty ve sbírce nepochopitelně rozházené, a tak nezbývá než se vždy před začátkem dalšího vyprávění podívat na začátek knihy a zjistit, v jakých dobách povídka vznikla.

Ono uspořádání a výběr povídek je právě tím nejslabším místem celé sbírky, která jako by postrádala jakoukoliv vnější kompozici. Povídky Zdeňka Svěráka tak mohou vypadat jako náhodný výběr autora, v horším případě pak kvůli velkému časovému rozpětí, kdy texty vznikaly, jako soubor jediných povídek, které autor za celý svůj život napsal a tříbil.

Samotná tematika povídek pak nepřekvapí snad nikoho, kdo žije v České republice, protože nevidět alespoň jeden Svěrákův film se v našich končinách považuje za horší prohřešek než neumět napočítat do deseti. Děj vždy víří kolem hlavního antihrdiny, obyčejného člověka, kterého náhoda nebo vlastní nedokonalost svede k prapodivným eskapádám, jež často končí dobře nebo minimálně úsměvně. Ve dvou povídkách dokonce figuruje i fiktivní postava samotného autora.

Samozřejmě také nechybí jemně lechtivé pasáže vyplývající z mužského záletnictví (tento motiv neschází skoro v žádné povídce, stejně jako motiv stáří, jež se stává jedním z ústředních ve Svěrákově tvorbě) a občas také normalizační časoprostor, který se zpětně jeví jako komický, přesto z něj v rámci aktuální doby vyprávění čiší jakási hořkost. Za opravdu originální a zajímavou povídku se dá považovat snad jen Fotograf. V něm totiž autor upustil od svých vlastních klišé a čtenářovi naservíroval text alespoň trochu gradovaného napětí, díky kterému máme konečně pocit, že nečteme stále tentýž text v různých motivických variacích.

Sbírka povídek Zdeňka Svěráka tedy zůstává jen podprůměrnou fušeřinou, a to ani ne tolik po formální jako spíše obsahové stránce, a náročnějšího čtenáře zcela jistě zklame. Nezbývá než údivně kroutit hlavou nad vychvalujícími recenzemi ostatních periodik, které se nejspíše nechaly unést či oklamat autorovým jménem.

Ukázka:

V restauraci proti lékárně seděl tenkrát čtyři hodiny a civěl na staré pendlovky, jedinou hezkou věc v lokále. Když odbíjely deset a klesající mosazný válec závaží se přestal na řetízku chvět, přišla. Odsunula židli a sedla si proti němu. V temně hnědých očích měla zlobu jako někdo, kdo se dostavil nedobrovolně, proti své vůli, z donucení.
„Co si o sobě myslíte:“ řekla a dechem si podfoukla ofinu na čele, takže se jí vlasy zvedly a zase poklesly.
„Myslím si o sobě, že tě chci,“odpověděl Písecký klidně.
„Proč mi tykáte: Už na tom lístku jste mi tykal. Já to nesnáším.“
„Co budeš pít? Víno?“ dal jí najevo, že vykat nebude.
„Nic.“
„Zaplatím!“ zavolal Písecký na vrchního.
„Nebo to… becherovku,“ opravila se ze strachu, že ji někam odvleče.
„Sluší ti to, když se takhle čílíš. Proč jdeš tak pozdě?“ řekl.
„Pozdě? Já se divím, že tu vůbec jsem. Já nevím, proč tady jsem,“ ochladila si zase fouknutím čelo pod ofinou a vypila svůj nápoj naráz.
„Ještě jednu?“
„Ne,“ přikryla skleničku dlaní.
Písecký zaplatil
„Tak pojď,“ řekl a podebral jí rukou loket, takže ji postavil.
„Kam?“
„Jinam. Tady to není hezký.“

Zdeněk Svěrák, Povídky, Fragment, Praha, 2008.

Foto: www.ceskatelevize.cz