Witold Gombrowicz – Trans-Atlantik
Pro českého čtenáře není neznalost polských reálií při čtení překážkou, Gombrowicz svým Trans-Atlantikem otevírá i obecná témata a jeho nejednoznačnost poskytuje množství pohledů. Pro úplnou rekonstrukci Gombrowiczových názorů zbývá jen doporučit jeho Deníky. Dnes už bývalý polský ministr školství Roman Giertych nedávno vyškrtl Trans-Atlantik ze seznamu nepovinné školní četby. Důvodem měla být jeho údajná homosexualita. Ve skutečnosti toho ale vadí konzervativním Polákům na Gombrowiczovi mnohem víc.
Gombrowicz totiž v Trans-Atlantiku karikuje samotnou polskost – tedy to, co znamená být Polákem – co je to vlastenectví a národní hrdost. Velkým impulsem k napsání Trans-Atlantiku byla pro Gombrowicze situace, kdy se ocitl v Argentině právě ve chvíli, kdy v Evropě vypukla válka. Z chaosu odlišných národních mentalit, kdy se Poláci navzdory nepříznivému vývoji války nepřestávají zaštiťovat vlasteneckými frázemi (o to víc!) a exotickou „odvázaností“ života v Buenos Aires, čerpá i parodický charakter Trans-Atlantiku.
"Trans-Atlantik je anti-román, je satirou, karikaturou, parodií. V samotném aktu psaní se již skrývá popření jednoznačnosti. Gombrowiczův nepřítel se skrývá v prázdnosti národních mýtů a falešném oslavování národních hrdinů a velikánů polské literatury, jako je Sienkiewicz nebo Mickiewicz (v románu zastoupené především slovy jako je: Ctnost, Rytířskost, Odvaha, Šlechetnost, Zbožnost a Víra)."
Ve zběsilé absurdní grotesce, vzdáleně připomínající texty W. S. Burroughse, je příběh jen vnější záminkou pro samotný akt psaní. Výchozí situací je okamžik, kdy je nucen sám Gombrowicz v nové zemi jednat. Sám vyhledá velvyslanectví a je přijat do místní polské komunity složené z několika obchodníků a úředníků. V knize se bez zábran směje jim i sám sobě jako autorovi: „A velvyslanec dí: Jaký slavný den! Hostíme samého Gombrowicze! A Rada Podsrocki dodává: Gombrowicz je hostem naším, sám geniální Gombrowicz! A vyslanec: Toť Génius Národa našeho Slavného!“1 Ve společnosti místního zbohatlíka a homosexuála Gonzala (Puta) se vydává na divoké večírky, přičemž každá situace, každý okamžik je záminkou ke karikatuře a narážkou na polskou mentalitu. V klíčové scéně, kdy jde polský důstojník Tomáš na souboj se zženštilým Gonzalem, aby bránil čest svého syna Ignáce, kterého chce poslat do války, se naplno projeví „Prázdno, jako by... jako by nic neexistovalo!“1 Oba účastníci souboje proti sobě zběsile pálí pistolemi, v kterých nejsou nábojnice, v okolí krouží místní polská smetánka při honu na imaginární zajíce a prázdno, dění bez účelu, se vyjevuje jako čistá krystalizovaná forma ve své (ne)dokonalosti. „Můj Bože, vždyť v té válce už zase dostáváme na zadek! Už zase prohráváme! Prokletý osud, prokletý! (...) Ó, znásilnit Přírodu, znásilnit Osud, znásilnit sebe a znásilnit Boha Nejvyššího! Neboť naší čestnosti se nikdo nelekne, a tak musíme být Strašní!“1 A tak zatímco v Evropě zuří nesmyslná válka, v Buenos Aires proti sobě střílí prázdnými pistolemi polský důstojník a zženštilý Puto. Absurdno vrcholí v závěru, kdy očistná síla Smíchu pohltí celou scénu, všudypřítomné prázdno se v něm zpřítomní, ale přetrvá... I přesto se snaží Gombrowicz nalézt alespoň náznak naděje. Překonání schémat polskosti možná vidí v příklonu k nespoutanému mládí: „Ale nač potřebuješ nějakou Otčinu? Nebyla by Synčina lepší? Vyměň Otčinu za Synčinu, a uvidíš!“1
Trans-Atlantik je anti-román, je satirou, karikaturou, parodií. V samotném aktu psaní se již skrývá popření jednoznačnosti. Gombrowiczův nepřítel se skrývá v prázdnosti národních mýtů a falešném oslavování národních hrdinů a velikánů polské literatury, jako je Sienkiewicz nebo Mickiewicz (v románu zastoupené především slovy jako je: Ctnost, Rytířskost, Odvaha, Šlechetnost, Zbožnost a Víra). Snaží se je zesměšnit, karikovat, parodovat, dokázat jejich směšnost v době, kdy jsou souboje a tradiční tance (kulig) jen záminkou k zastření národní slabosti. Využívá k tomu i jazykové prostředky parodující šlechtickou epopej, vycházející ze záliby v barokní mluvě. Zároveň dokazuje, že prázdnost není jen záležitostí kolektivního povědomí, ale dokáže proniknout i do intimních pocitů jediného člověka.