Stibral, Zuska, Dadejík – Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu

Ze tří výše jmenovaných autorů byl hlavním řešitelem grantového projektu Karel Stibral, který je také podepsán pod většinou kapitol. Skvělá úvodní kapitola s obecným představením problematiky a vymezením vědeckého záměru autorů je doplněna boxy se zhuštěnými informacemi, které předkládají základní informace o hlavních tématech publikace (Konceptualizace a dominace estetické funkce, Problém definice krajiny a definic vůbec, Stručné dějiny české estetiky). Podobné, graficky oddělené bloky textu se objevují i ve zbytku knihy, většinou jako shrnutí kapitoly anebo medailonek vědeckého proudu nebo konkrétního učence. Text je srozumitelný a odborné termíny bývají přesně vysvětleny. Je tedy čtenářům snadno přístupný i bez filosofického, resp. biologického vzdělání.

Těžko pominout opravdu široký záběr, který se autoři pokoušejí postihnout, a vůbec se nedá říci, že neúspěšně, ba naopak. Už od dob národního obrození panuje nejen na poli vědy neustálá potřeba si dokazovat, že držíme krok se zbytkem Evropy, potažmo světa. V České estetice přírody ve středoevropském kontextu jsou už v samotném názvu nastaveny skromnější ambice. Jsou ale pravidelně překračovány. Kant sice působil v Královci, ale jeho význam hranice tohoto německého města dalece překračuje. Vedle Kanta patří k nejčastěji citovaným autorům Darwin a jeho pokračovatelé i odpůrci, přičemž mezi českými vědci převažují ti první.

Setkáme se s velkými jmény české filosofie a přírodovědy, ale objeví se i méně známí myslitelé. První vlaštovky byly již v 18. století, ale postavy v ohnisku zájmu spadají do doby od druhé poloviny století devatenáctého až po současnost. První dvě části: Estetika přírody na Karlově univerzitě a Moravští hegeliáni jsou věnované spíše estetikům, kteří se zajímali o přírodu, třetí část Biologizující estetika je pak zaměřená na některé přírodovědce, kteří se věnovali i možným estetickým prožitkům z přírody. Z těch nejmladších nemohl zůstat opomenut Stanislav Komárek, kterého možná znáte také jako autora pozoruhodných esejů a románů, například Mír s mloky a Opšlstisova nadace.

Myšlenky jednotlivých vědců jsou jednoduše formulovány a jejich dílo je srozumitelně představeno. Na druhou stranu tím trochu klesá celková úroveň, a přestože se nejedná o popularizační text, jeví se mnohdy jako určený více pro středoškoláky než vysokoškoláky. Ale i estetikům z profese snad může odhalit nové informace a hlavně nabízí povedenou sumarizaci.

Ukázka:

V roce 1917 vyšla jediná česká monografie zabývající se výhradně tématem estetiky přírody – Aesthetika přírody od středoškolského profesora Karla Zítka. Toto ani ne stostránkové dílo zůstalo ovšem zcela neznámým a jeho vliv nenalezneme ani v kruzívh estetických, ani přírodovědeckých. Jistě to nebylo jen neblahým obdobím konce války, kdy vyšlo, ale i vlastním textem, který se možná na příliš krátkém rozsahu pokusil o určitou syntézu obou oblastí. K té Zítka předurčovalo jeho předchozí humanitní a současně lékařské vzdělání. Přesto text nepostrádá určité zajímavosti, především pro zájemce ze strany přírodních věd.
…Zítko by dnes v tomto díle patřil nejspíš mezi zastánce neurologické estetiky, přesto se v některých ohledech překvapivě obrací proti tendencím biologů redukovat např. krásu tvarů na symetričnost, pravidelnost apod. Zítka také nemůžeme řadit jednoduše do proudu přírodovědného, protože přestože se snaží dle vlastních slov o „objektivní estetiku“ a staví na přírodovědném poznání, uvědomuje si jeho omezení i samostatnost estetické oblasti a dotýká se některých oblastí řešených i dnes v rámci estetiky přírody. (…)
Za základní a charakteristický pro estetický přístup k přírodě považuje fakt, že ji (na rozdíl od jednotlivých uměleckých druhů) poznáváme všemi smysly, a toto východisko vlastně tvoří i základ struktury značné části jeho textu. Pro Zítka je příznačné, že se hned od počátku nepokouší příliš vymezit estetický postoj k přírodě vůči umění a estetiku přírody vůči estetice či teorii umění, ale vůči přírodním vědám, jejichž poznatky jsou mu základní i při vymezení a popisu fungování základních smyslových vjemů. Přestože estetiku podle něj určitě nemůžeme redukovat na přírodní vědy, které z principu nechávají stranou při svém pozorování citovou stránku, je toto poznání, a vlastně jakékoliv rozumové poznání, nezbytné. Rozumové poznání tvoří citovému poznání podle Zítka určitý podklad. Jednak nás zbavuje některých omylů a bludů, v některých případech může pak přinést přímo normy pro estetické posuzování, též nás upozorňuje na důležité detaily přírodních jevů či objektů. Vědecké znalosti odstraňují přílišné subjektivní záliby či akcenty, které by bránily objektivnímu poznání a ocenění přírody. Schopenhauerovy názory jsou mu zde varovným příkladem. Ze snahy po objektivitě podle Zítka pramení zaměření jeho publikace na „detaily jevů přírodních“, nikoli na dojmy působíví na „celé massy lidstva“, jako jsou Alpy, luční koberce, sněhové pláně v mlze, písečné pouště atp.

Stibral, Zuska, Dadejík, Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu, Dokořán, Praha, 2009.