Rozvrácené básně Tomáše Míky

Nová básnická sbírka (v pořadí druhá) Tomáše Míky se odehrává na cestě, ve vlaku mezi Prahou a Římem. Ne, není to stylistická chyba: sbírka „se odehrává na cestě“, v prostoru mezi tam a tady, mezi minulostí a přítomností, mezi tím, co bylo řečeno a co se říci mělo. Být na cestě v kerouacovském smyslu znamená hledat a nacházet, i Míka se ve svém Deníku snaží nacházet ve zdánlivě všedních okamžicích jedinečné. O to víc osvobozující je pak přiznání, že je to právě všednost, která je pro básníka onou radostí z objevování, materiálem k zapisování, materiálem k žití. Ubíhající pražce přinesou rychlému člověku na mysl nejrůznější témata a otázky typu, co to znamená domov, bohatství, láska, ale i smrt.

Míka si přitom v Deníku hraje na anti-básníka, když paroduje patos poety a barda, kterému je slovo jen materiálem k sochání dokonalosti. On sám naopak nedokonalost staví na odiv, jeho sbírka je spíše jen hra na poezii, osciluje kdesi mezi poezií a deníkem, působí jako kdyby před čtenáře někdo vysypal kbelík s fragmenty vět, deníkovými zápisky, se slovy vytrženými z kontextu, s rýmovačkami napsanými za rychlé chůze na hřbet ruky, s úryvky reklamních sloganů, které občas balancují na hraně kýče. Ale o to této sbírce, jejíž část nese podtitul „deník psaný za chůze“, zřejmě jde.

V druhé rovině Deníku rychlého člověka vystupuje pod povrchností hesel jako „je mi dnes strašně Tesco“ skutečné jádro Míkových básní, kterým je smutek z prázdnoty, z rychle plynoucího času. Ve fragmentech vět se skrývá nebezpečí dnešního rychlého světa, skládajícího se z malých bolestí, světa, který je ve všech svých jazykových hříčkách a efektech podezřele prázdný, bezcitný, povrchní a bez lásky: „nevíme co od nás chtějí / nevíme co chceme sami / pohyb a výměnu / komunikace s prostředím / pomocí otvorů.“

Ne všechno v Míkově knize je zajímavé a objevné, chvílemi může i nudit, zejména v okamžicích, kdy se zdá zajímavý jen sám sobě, ale tak už to v denících bývá. V takovém případě doporučuji zaposlouchat se do přiloženého CD, kde je Míkovo čtení doprovázeno hudbou. Ale takový už je asi svět rychlého člověka. Nezbývá než si přát, aby Míkovu nadčasovost za nějakých tisíc let ocenili i takoví stříbrní človíčci, kteří jsou vyobrazení na obálce jeho knihy. „Žijeme materiál k zapomínání“ zní jako mrazivé memento poslední slova básnické sbírky Tomáše Míky.

Očima do úst

bere to vážnýma očima do úst
vědom si sebe oživlé hmoty
nestačí do jejich střevíčků dorůst
kde končí já a kde začíná ty

ruka jež hledí do živého tepla
jediná světlá na plátně noci
ruka jež hladí náhle oslepla
v nedokončených sálavých krocích

usíná uprostřed vykročení
usíná tváří k horké zemi
usíná muž uprostřed ženy
ze spánku šeptá nechce se mi