Peter Stamm – Agnes

Na konci každého vyprávění čeká smrt, to věděla už Šeherezáda, a proto vyprávěla a vyprávěla a vyprávěla… Jenže doba se změnila, současný postmoderní literární diskurz si často vystačí i bez příběhu (nebo naopak tematizuje samo vyprávění), takže otázka smrti a příběhu je nyní mnohem složitější, než tomu bylo v dobách vyprávěnek z Tisíce a jedné noci. Právě vyprávění má být v tomto příběhu „vrahem“. Ovšem, je tomu skutečně tak? Novela současného švýcarského spisovatele Petera Stamma je považována za jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury 20. století. I Stamm se svým „příběhem v příběhu“ řadí k postmoderně, ale tam, kde se jiní spokojují s efektními hříčkami symbolů, obohacuje svůj příběh o rovinu, v níž literatura popírá sebe samu. Na pozadí milostného příběhu se tak objevuje mnohem složitější otázka – jaký může mít literatura vliv na náš život? Příběhy Šeherezádě život prodlužují, Agnes ze Stammovy novely naopak příběh život bere.

Strohým a přece lehce plynoucím jazykem rozehrává Stamm komorní drama mezi dvěma osamocenými bytostmi. Vypravěč a dívka Agnes se potkávají v knihovně. Oba jsou racionálně založení lidé, Agnes je studentka chemie, on pracuje na encyklopedii železničních vagonů. Pomalými krůčky k sobě nacházejí cestu, oba si navzájem pomalu a nedůvěřivě odkrývají tajemství své minulosti, oba se snaží napsat knihu, ale slova jejich příběhů se rozcházejí, klasické způsoby komunikace jako by selhávaly. Míjí se a zůstávají uzavření.

Příběh se začne vnořovat sám do sebe v okamžiku, kdy Agnes na jednom místě knihy naléhá na vypravěče: „Napiš povídku o mně, abych věděla, co si o mně myslíš.“ Právě prostřednictvím „příběhu o své lásce“ chtějí nalézt pravou skutečnost, pravdu o sobě samých. Jejich příběh se začne psát, jenže čas vyprávění je nevyhnutelně musí dostihnout. Agnes chce, aby příběh pokračoval, vyprávění je tedy začne předcházet, láme se do prostoru, v němž se začne stírat hranice mezi realitou a fikcí. To, co začalo jako hra, se stává balancováním na hraně života a smrti a čtenář je jen odsouzen sledovat bolest jejich milostného zapomnění.

Příběh novely Agnes ústí sám do sebe, nemá začátek ani konec, asymetričnost obou postav se stírá v naprostou symetrii příběhu, jako stále se zužující trychtýř: „A nakonec je výsledkem nula.“ Příběh obou hlavních hrdinů této útlé knížky je zbavený všech příkras a metafor, hlas vypravěče monotónně uplývá, je oproštěn od jakýchkoli efektů, decentně vykresluje detaily, naznačuje a ponechává prostor tajemství. Jaké to je, zemřít a nenechat po sobě žádné stopy? Je možné se ztratit v textu vlastního života? Když jsou naše životy dokonale symetrické, je i láska skrytou symetrií? Stamm ve svém „příběhu v příběhu“ nedělá nic jiného, než že dovádí do důsledků to, co pro nás literatura může znamenat. Svět textu je prostor, ve kterém je příjemné se procházet, ale který se snadno může stát i nekonečným prokletím. Život totiž podle slov vypravěče „nemá žádné závěrečné pointy, prostě pokračuje.“

Ukázka:

Několik dnů po našem výletu k jezeru jsem dospěl ve svém příběhu k budoucnosti. Teď se stávala Agnes mým výtvorem. Cítil jsem, jak nově nabytá volnost dodává rozlet mé fantazii. Získal jsem možnost plánovat Agnesinu budoucnost stejně, jako plánuje otec budoucnost své dcery. Podaří se jí napsat brilantní doktorskou práci a dosáhnout úspěchu na univerzitě. Budeme spolu šťastní. Agnes v mém příběhu si prosadí svůj vlastní životní směr a žádný plán jí pak nezabrání jít vlastní cestou. Věděl jsem, že tento okamžik musí nastat, má-li mít celý příběh nějaký smysl. Napjatě jsem ho očekával, těšil jsem se na něj, a zároveň mě děsil. Několik dní jsme se neviděli, ale já jsem na Agnes neustále myslel a pokračoval přitom v práci na našem příběhu. Když zavolal můj nakladatel a ptal se, jak jsem na tom s prací o železničních vagonech, vymluvil jsem se na těžkosti s obstaráním některých nezbytných dokumentů. Upozornil mě, že kniha byla už zařazena do edičního plánu na příští rok, takže jsem mu slíbil poslat rukopis do Vánoc. Hned potom jsem zavolal Agnes a pozval ji k sobě.
„Musíš přijít v tmavomodrých šatech,“ řekl jsem.
„Jak to myslíš?“ zeptala se udiveně.
„Dokončil jsem psaní o přítomnosti,“ vysvětlil jsem, „teď už vím, jak to bude pokračovat.“
Agnes se rozesmála.

Peter Stamm, Agnes, Dauphin, Praha – Podlesí, 2008, překlad Hugo Kysilka a Marie Išková.