Jaroslav Rudiš – Konec punku v Helsinkách

V nové knize se setkáváme se vším, co je pro tvorbu Jaroslava Rudiše příznačné – „ondříčkovsky“ střižené postavy, z nichž si každá nese nějakou tu svoji charakteristickou podivnost, krátké dějové epizody, dialogy plné vět s ambicí získat status „hlášek“ a příběh, který se nesoustředí na jediné „téma“, ale spíše volně plyne spolu s tím, co přináší vtipně napsané dialogy. V Konci punku v Helsinkách se navíc autor pouští do složitějšího rozvrstvení příběhu do několika vyprávěcích rovin, a děj románu tak v sobě od samého začátku skrývá tajemství, které lze v průběhu čtení postupně rozplétat.

Příběh stárnoucího punkera Oleho, který v jakémsi německém průmyslovém městě v bývalém NDR provozuje bortící se bar pojmenovaný Helsinky (pod městem se totiž staví tunel), se prolíná s deníkovými pasážemi mladičké punkerky Nancy, jejíž soukromá revoluce se odehrává na konci 80. let v Jeseníku. Osudy Oleho a Nancy se v osmdesátém sedmém roce protnuly na legendárním koncertu Die Toten Hosen v Plzni, ale rodící se lásku tehdy rozehnala veřejná bezpečnost. Ole trpí pocitem viny a vzpomínky na hubenou českou „no future“ dívku ho v paměti pronásledují i v době, kdy už mu táhne na čtyřicet. Ole je celkem sympatický hrdina, který se právě rozhodl, že už „ho holky zajímat nebudou“ – jednak má za sebou několik nepodařených vztahů (je rozvedený a sedmnáctiletá dcera o něho příliš nestojí), jednak už chce mít po své bouřlivé minulosti punkera (kdysi hrál v úspěšné punkové kapele Automat) a děvkaře klid, a to od všeho.

Veškerý děj se koncentruje do okolí baru Helsinky, kde se schází partička štamgastů, bývalých i současných punkerů a dalších zajímavých existencí, tj. Oleho přátel a potenciálních partnerek, jako je Lena: „tenhle typ holek pořád na něco čeká a nikdy se nedočká“. Každý z nich má svůj příběh, své vzpomínky a Ole, jakožto hlavní vypravěč, se s nimi neváhá podělit. Upřímnosti se nevyhýbá ani Nancy, pisatelka deníku, který tvoří druhou vyprávěcí linii knihy. Mladá punkera, vyrůstající v dusivé atmosféře socialistického Československa (jehož ovzduší právě zamořil oblak jaderného prachu z vybuchlého Černobylu), se potlouká po Jeseníku s partou zdejších punkáčů, revoltuje proti rodičům a snaží se přežít v hroutícím se totalitním systému. Rudiš pěkně vystihl hlavní momentky z života dospívající mladé punkerky (nelze nevzpomenout na Pelcovo …a bude hůř), včetně specifického slangu plného siláckých slov a germanismů: „Neděle na hovno ale šnicl od mámina chlapa dobrej. V celým Jeseníku se už asi tejden nedá dejchat takže jestli neumřem na Černobyl tak se udusíme protože fabriky čuděj a baráky taky a jedině když vylezeš nahoru do lázní tak tam je vzduch lepší a taky pěkně vidíš ten tlustej dekl pod kterým tvý město hnije.“

Román je jako punkový text rozsekán do krátkých kapitol, žádné dlouhé oplétání jedné myšlenky, zejména v sarkastických a „unavených“ promluvách Oleho autor směřuje až k jakémusi vypravěčskému minimalismu, tedy tempu, které jsme dosud u Jaroslava Rudiše nepoznali. Autor jako by vůbec nechával promlouvat „historii“ (faktických reálií je tu bezpočet) a ke svým postavám zaujímá odměřený odstup – neodsuzuje je, nesoudí, nechává na čtenáři, aby si sám určil, jak si s jednotlivými postavami naloží, což vzhledem k tématům knihy není vždy tak jednoduché.

Součástí knihy je manifest Hezký lidi (jedna dlouhá hrabalovská věta), který nejenže se dotýká možností revolty v 21. století, ale také souvisí s celým dějem. Poměrně přesvědčivě se autor vžil do punkové mentality, leckterý pravověrný punker by se za Rudišovu upřímnost a poctivost vůbec nemusel stydět. Při čtení knihy nás navíc pronásleduje jako stín několik neodbytných otázek, které činí román o něco vážnějším, než se na první pohled může zdát. Co vlastně ve své době znamenal punk na Západě a na Východě? Jaká je podstata protestu dnes, v době, kdy je zřejmé, že kapitalismus hned tak neskončí? A proč se vlastně bouřit proti „biomámám na biomateřský“ a jejich „biodětičkám“, onoho výdobytku alternativně-ekologického hnutí, jenž má své kořeny i v punku? Protože se ze značky „bio“ stal mainstream a móda? A nestalo se něco podobného i s punkem?

Rozpaky trochu vzbuzuje nezvládnutý závěr, kde by se nabízelo, aby se dvě vyprávěcí linie provázející nás celou knihou v závěru nějak prolnuly, ale ony se bohužel rovnoběžně vytrácí, resp. klikatou cestou míří do neznáma. Alespoň částečné rozuzlení Oleho osudu nám však autor neodepřel, a tak zbývá doplnit strašně znějící, leč s pravdou se nemíjející klišé, že Jaroslav Rudiš napsal zatím svůj nejvyzrálejší román, kterým se přiblížil svému „berlínskému“ debutu Nebe pod Berlínem.

Takže, punk už skončil nejen v Helsinkách a zapalovat na ulici auta, jako to dělá Oleho dcera Eva, se nezdá moc smysluplné, snad už jen zbývá vyzkoušet guerilla gardening? Anebo, pletete-li rádi, co třeba guerilla knitting? A jakou formu protestu zvolíte vy?

Ukázka:

Za okny Helsinek duní staré poloprázdné československé tramvaje, kterým Oleho táta říkal Husákova pomsta, protože byly tak těžké, že zničily všechny koleje. A kapela Automat natočila kdysi stejnojmennou písničku. Tvrdý pouliční industriál, co spolehlivě ničil ušní bubínky. Město měkne v dlouhém, šedém dešti. Tři stárnoucí rockeři v rohu si objednali odpolední vodku. Ole se chvíli dívá na Lenina drobná prsa lehce se pohupující sem a tam a tam a sem pod volným tmavomodrým tričkem. Hladil je, nebo ne? Pitomá paměť. Jsou na tohle nějaký prášky?
„Posloucháš mě?“
„Jo, jasně, poslouchám.“
„Já jen, že mi čumíš na prsa.“
„Hele, co to je za blbý hry, tohle? Já už jsem všechny prsa, co jsem vidět chtěl, viděl, jasný?“
Na tenhle typ holek funguje jen protiútok, to je zažene do kouta. Ale jasné mu to nebylo ani trochu.

Jaroslav Rudiš, Konec punku v Helsinkách, Labyrint, Praha, 2010.

Foto: www.pwf.cz