Jan Stern – Mystika Západu

Jan Stern ve své nové knize klade velké nároky na čtenáře. V ideálním případě by totiž modelový čtenář Mystiky Západu měl mít obstojné znalosti psychologie, sociologie, filozofie, literatury a kulturních a mediálních studií. Alespoň na bakalářské úrovni. K tomu se ale neobejdete ani bez vědomostí, které nevyčtete z knih, ani nevyslechnete na přednáškách. Při četbě Sternovy knihy totiž dojde i na problémy typu, čím se liší role Hugha Granta v Notting Hillu a v Lásce s výstrahou, jaké duševní slabosti projevoval první vítěz Vyvolených anebo jaké aféry Lukáše Vaculíka zajímají bulvární tisk.

Základem pro Sternovy úvahy je ale v prvé řadě Freud. Vyzbrojen jeho učením se pak pouští do polemiky s jeho následovníky i odpůrci a vzorce platné pro jedno lidské Já aplikuje na celou společnost. Předběžná znalost psychoanalýzy vám při čtení bude velkou výhodou, avšak i pokud jste na poli freudovské psychologie úplnými nováčky, Stern vám nabídne její (svůj) výklad. Freuda totiž nepřijímá bez výhrad a podle potřeb se přiklání k jiným autorům. Dojde tak i na Junga, Klainovou i Lacana, z dalších oblastí se zde pak objevuje třeba Baudrillard, Žižek nebo Bělohradský. Možná až příliš často ale odkazuje sám na sebe, hlavně na svou předcházející knihu Anální vesmíry.

Přestože se pohybuje v žánru esejů s nutnou lehkostí, postupuje velmi systematicky. Vybírá si klíčové situace, pro své teorie hledá precedenty u Freuda i jeho pokračovatelů, je si sám ironickým odpůrcem a vytrvale spěje k závěrům. V textu se ale střídají protichůdné roviny. Některé výroky jsou spíše eufemistické a zpochybňované slovesy jako „zdá se“ a s vysokou frekvencí se objevuje i opatrná částice „asi“ a jí podobné.

Na druhou stranu Stern bez obalu častuje nelichotivými přídomky některé současné i minulé představitele kulturního a politického života. Převládající ich-forma je také občas nečekaně nahrazena akademickým plurálem, ale i ty nejabstraktnější teorie bývají podloženy autorovými osobními zkušenostmi. Takto se s nezanedbatelnou dávkou exhibicionismu Stern přidává k současnému trendu „self-focused“ dokumentů. Možná že tak činí záměrně, aby přecházením mezi vědeckým voyeurismem a vlastním exhibicionismem podpořil teorii o obrácení pudu v jeho opak.

Počin Jana Sterna by se tak dal označit jako popularizace nebo spíše bulvarizace vědy. Laik žasne, odborník se diví. Nejen tematickému vymezení. Školometi jistě vytknou i zavádějící název. Když se řekne Západ, hned se nám vybaví Východ a tato dichotomie svádí k tomu, abychom za Západ brali jen to, co od nás bylo odděleno železnou oponou, ale ve Sternově pojetí takové geopolitické rozdělení není relevantní a polem jeho působnosti je celá euroatlantická společnost. Nejčastěji se ale věnuje „Já“ české společnosti v průřezu několika staletí. Například se pokouší vyložit, proč je pivo českým národním totemem. To se mu ovšem nedaří úplně, dokáže jen vřelý vztah k alkoholu jako takovému. Rozuzlení jiných mystérií jsou ale daleko překvapivější, možná až účelově provokativní. Ovšem to neznamená, že závěry, ke kterým dochází, nemohou platit. Výsledkem je sociologie nepodložená statistikou, ale psychologií podle Sterna.

Ukázka:

Věru, děje se něco podivného v nešťastných Čechách a nelze to zastavit. A tak za zkušenost „komunismu“ asi přeci jen nakonec zaplatíme děsivou cenu…
Rozklad, který vidíme na ulicích našich měst, onen všeobecný úpadek, ona směska agrese, sprostoty a zoufalství, onen dvoubarevný bezdomovecko-mafiánský hnis, který neobejde prahy nikoho z nás, podle všeho teče „odshora“, od stolní alhoholicko-neurotické společnosti, jež si říká „česká kultura“.
Jeví se stále jasnější, že tento rozklad je prapůvodně a od samého počátku především cholerou ducha těch, co se stali závislí na iluzi vyřešených dějin. Těch, co hluboce v sobě zavrhli myšlení, ve jménu tajemné síly, již freudiáni nazvali Jáským ideálem.

Jan Stern, Mystika Západu, Malvern, Praha, 2009.