Jan Bittner – Deník kastelána

V zámku, kde si bývalý kastelán Konrád Wilczke svůj pokoj zaplnil zrcadly a personálu zakázal provádět noční pochůzky, kde má noční hlídač epileptické záchvaty a v barokní posteli se rozvaluje vosková figurína zemřelé dívky v životní velikosti, je na tajemný příběh řádně zaděláno. A aby toho nebylo málo, v zámku se po příchodu nového kastelána a jeho mladé rodiny začnou ozývat záhadné zvuky a alarm se sám od sebe začne vypínat… To jsou jen některé ze záhad, kterými je Bittnerův Deník kastelána napěchován k prasknutí. Až by se zdálo, že je toho na jednu knihu příliš, autor však dávky tajemství odměřuje přiměřeně, takže míst, kde už je koncentrace „tajemna“ téměř křečovitá, není zase tolik, aby to nějak výrazně ovlivnilo celkové vyznění knihy.

Intenzitě vyprávění pomáhá sled krátkých vět, strohých deníkových zápisků, které téměř anti-literárně (snad záměrně) vytvářejí atmosféru pro to, aby se kniha mohla se zatajeným dechem přečíst, a především prožít, na jeden zátah. A o to tady jde především. Je třeba přiznat, že Bittnerův Deník žádné velké hlubokomyslné ambice nemá a ani se za to nijak neskrývá. Ani jedné z výraznějších tematických linií – útěk na venkov – se nedostává nijak hlubší reflexe: „V televizi jsem schopný rozdýchat už akorát Večerníček, a když si Ivanka naladí na rádiu FM a já slyším tuc tuc tuc, občas přerušované slovním průjmem nějakého pičumpajdy, mám pocit, že se z toho otelím.“ Podobný pocit může mít čtenář i v některých pasážích Deníku kastelána.

Stejně tak zůstává jen matně nastíněná paralela mezi hledači transcendentálních zážitků v pravoslavných klášterech, exotickém Laosu nebo v indických ašrámech a domácím, v kastelánově chápání stejně transcendentálním a fascinujícím tajemnem venkovského zámku. Bittner tedy staví hlavně na atmosféře a jeho předností je, že to umí poměrně zdařile. Umně využívá formy deníku k zaznamenávání bezprostředních reakcí, zápisků, frustrací, emocí a výkřiků, které se prvoplánově vtírají do čtenářovy mysli. O to slabší je ale dějová linie, která se hemží řadou pasáží, nad kterými by zvedl obočí i vyznavač science-fiction (zázračné vyléčení kastelánovy dcerky Evičky z leukémie, syn hlídače pohřbený v zámecké kapli apod.), postrádajících výraznější vnitřní souvislosti s hlavním příběhem. Ale jak si neustále poznamenává kastelán v deníku: „Ničemu se tady nedivit!“

Deník kastelána je především dobrá zábava, která neurazí ani náročnějšího čtenáře. Bittnerova kniha může být sympatická především tím, že neztrácí smysl pro realitu a v rámci daného žánru si zachovává vlastní tvář. Poněkud nekoncepční žánrové rozkročení mezi sebereflexivními zápisky a zároveň snahou komunikovat se čtenářem je asi nejvýraznější slabinou knihy, přičemž druhá z tendencí se v knize jeví jako ta zajímavější. Ale proč prostě na chvíli nepřipustit, že existují tajemné síly, které můžou hodně rychle změnit všední běh událostí.

Ukázka:

„Otočil jsem se ke dveřím, že půjdu pryč, když jsem spíš vytušil, než zaslechl, jakýsi pohyb po své pravé ruce. Ještě jsem stačil zaznamenat prudké máchnutí a pak mi naráz vyrazil z ruky baterku, která odletěla a při dopadu na zem zhasla. Totálně ochromený, ocitl jsem se v naprosté tmě.
Ale hned vzápětí jsem v úrovni svého obličeje spatřil dvě nažloutlá světýlka, která se rychle přibližovala. Instinktivně jsem si zakryl hlavu a ucítil, jak se o mě něco otřelo. Hrůzou jsem byl úplně bez sebe. Spustil jsem se na čtyři a začal postupovat směrem, kde jsem předpokládal dveře. Co chvíli mi nad hlavou prošustilo to velké něco. Myslím, že jsem v těch okamžicích nebyl daleko od mrtvice. Konečně jsem našel východ a zavřel za sebou dveře.“

Jan Bittner, Deník kastelána, Jota, Brno, 2008.