Boris Vian – Zabte ošklivé

Několik literárních žánrů, pro něj až typicky groteskně skloubených dohromady, totální výsměch americké „tvrdé škole“ a hora zábavy. Tohle není Egypťan Sinuhet nebo spisy Nietzscheho, přesto se mezi řádky, u kterých se budete popadat za břicho, plazí jedovatá kritika společnosti.

Hlavním a evidentním účelem knihy je ale vyprávět a pobavit, což je vidět na samotném textu, u kterého se jistě dobře bavil i sám Boris Vian. Mnoho slovních hříček, absurdních komentářů a nelogičností vás po chvíli donutí přijímat Vianův hravý svět jako samozřejmý a jen žasnout nad jeho fabulací a nezkrotnou imaginací.

„Tvrdou školu“ evokují i typická americká jména hlavních postav jako Beryl, Mona, Lacy, Zoot, Slammer, Rock... Chvíli si tak připadáte jak při čtení Tolstoje, kde vám všechna jména tak trochu splývají v jedno a vy se řídíte jen podle atributů nebo typického chování jednotlivých aktérů. Toho si je samozřejmě Vian vědom, a tak nám předkládá širokou škálu nezvyklostí, úchylek a anomálií, díky nimž se stávají jednotlivé postavy nezaměnitelnými.

"Mnoho slovních hříček, absurdních komentářů a nelogičností vás po chvíli donutí přijímat Vianův hravý svět jako samozřejmý a jen žasnout nad jeho fabulací a nezkrotnou imaginací."

Zabte ošklivé je jedním z dalších Vianových zajímavých děl, přesto ale nedosahuje takové kvality jako jeho Pěna dní či Naplivu na vaše hroby. Třeba je to nedostatečně sevřenou kompozicí, třeba jen výše zmíněnou radostí z vyprávění nebo tím, že jde jednoduše o jednu velkou hříčku, kterou spolknete jako jednohubku za tři hodiny ve vlaku… Pořád je to ale nadprůměrná kniha, která dokazuje, že se můžeme odreagovat kvalitní, ale přesto odpočinkovou literaturou, aniž bychom četli zrovna Harryho Pottera nebo Letopisy Narnie.

Ukázka:
Podle určitých příznaků se domnívám, že jsme v sousedství obydlených míst. Občas se ukazují pěšinky; a tady se nám přímo před nosem vine cesta a bez nejmenšího studu se vystavuje na obdiv pod žlutým okem měsíce, který se tváří, že se nedívá.
„Stát!“ přikazuje Andy.
Zastavujeme… Andy se znovu orientuje.
„Jdeme!“
Odbočujeme vlevo.
„Potichu!“ poručí Andy. „Nemůžeme být daleko.“
Ještě čtvrthodinka… A narážím na paty Jamesovi, který znehybní přímo přede mnou. Aubert nemůže chybět a horlivě do mě zezadu napálí. Ostatně, není zas tak těžký…, tak to chodí…
„Netiskněte se na mě tak zblízka, Auberte,“ povídám. „Maďarky jsou strašně žárlivé. Kde jste vlastně přišel k tomu vašemu jménu? Jste snad původem Kanaďan? Nebo co?“
„Mohykán…,“ říká, „a ať mě veme čert, jestli vím, proč se takhle jmenuju.“
„Psst,“ syčí Andy polohlasně. „Tohleto,“ dodává,“je drsnější, než tahat kačera na špagátě okolo kostela.“
Před námi se rozprostírá rozlehlá usedlost napolo maskovaná zástěnou stromů… Velký nízký dům osvětlený celý odshora až dolů, to znamená v celé šíři vzhledem k tomu, že vršek je stejně nízký jako spodek, jak to nepopiratelně bývá u jednopatrových domů. Slyšíme ozvěnu jakési džezové hudby, dobrého džezu… Před okny se míhají siluety… Jsme ještě příliš daleko na to, abychom je rozeznali…
Andy si sedá na bobek a my sledujeme cvrkot.
„Rocku,“ volá. „A vy, Miku. Pojďte ke mně…“
Přiblížím se k Andymu, Mike už je u něj. Bere silný dalekohled a podává mi ho. Já ten svůj, samozřejmě, zapomněl v ležení.
„Mrkněte se na to…“
Dívám se… Je to rozmazané; zaostřuju.
No, tohle…, To je teda gól. Všichni jsou oblečení do rozkošných perlových náhrdelníků nebo do náramků z květin…, ne, přeháním…, je tam taky jeden, který má květinovou girlandu na hrudi a barevnou čelenku.
„Svlečte se,“ přikazuje Andy. „Auberte, vy s Jamesonem natrháte květiny a uvijete z nich věnečky…“

Boris Vian, Zabte ošklivé, nakl. Jota, Brno, 2007, překlad Vladimír Landa