Legendární improvizátor Bobby McFerrin okouzlil Ostravu

„Děkuji,“ zaznělo z Bobbyho úst po úvodních dvou improvizacích. Následovala píseň The Garden z nového alba VOCAbuLarieS neboli Slovníčky, jak mimo jiné stojí na přebalu. Na rozdíl od nahrávky zazněla zmíněná skladba, stejně jako všechny ostatní, v čistě vokálním provedení. Sborové party nastudoval pro tuto příležitost speciálně sestavený komorní pěvecký soubor pod vedením sbormistra Pražského filharmonického sboru Lukáše Vasilka. Na pódiu převzal vedení čtyřiadvaceti vokalistů Bobbyho dlouholetý spolupracovník, skladatel a producent Roger Treece. Podílel se také na tvorbě celé aktuální desky. Skladba The Garden má svým charakterem nejblíže asi k world music. Jakmile se naplno rozezněla polyfonie ženských i mužských hlasů, zamrazilo mne v zádech. Tato hudba s sebou nese obrovský náboj, dojala mě málem k slzám.

V dalších minutách zazněly písně Opportunity z Bobbyho třetího alba, Spontaneous Inventions (1986), jazzově laděná Spain od Chicka Corey a bluesová Sweet Home Chicago, která patřila k vrcholům večera.

Hostem, který se s Bobbym pustil do vzájemné vokální improvizace, byl Dan Bárta. Iva Bittová, jež vystoupila na pražských koncertech, tentokrát nezazpívala, protože jí nový termín kolidoval s jiným vystoupením. Několikaminutové vystoupení s Bártou završil McFerrin spokojeným „Fabulous!“ a přátelským objetím. Z obou čišela radost, kterou je hudba naplňuje.

„Fly me to the moon…“ začal Bobby, zatímco se dvanáct zpěvaček a dvanáct zpěváků připravovalo k dalšímu výkonu, který přišel vzápětí.

Skladba Messages z letošního CD byla jedním z nejsilnějších zážitků. Píseň seskládaná ze slov a vět v různých jazycích vypovídá o mnohosti pojetí víry v dnešní společnosti. Místy mi připomíná středověké chrámové zpěvy, zčásti i kvůli použité latině. Orientální nádech dodává neobvyklá harmonie i vedení melodické linky, stejně jako místy použité vibrato v hlasech a rozvinutá dynamika. Škoda jen, že sboristé nedokázali skladbu dostatečně vygradovat a osvojit si hravější práci s hlasem. Přesto jsem chvílemi zavřela oči a nechala se unášet tóny do jiných světů.

Poté přišel čas pro talenty z publika. První z odvážných byla dívka jménem Martina, která si s Bobbym zaimprovizovala „something African“, jak si přála. Následovali dva beatboxeři. „Put your hands in the air, yeah“ – Bobby se za doprovodu druhého z nich na okamžik změnil v hiphopera. Největším aplausem však byla odměněna malá holčička s culíky, která se představila jako „Elis“. Suverénně začala broukat melodii Don’t Worry Be Happy, snad nejslavnější McFerrinův hit, a Bobby se k ní s překvapeným úsměvem přidal. Když v pravou chvíli vyhrkla klíčový verš „Don’t worry, be happy“, z hlediště se ozvala salva smíchu a nadšeného potlesku. A to stále nebylo všechno. Nakonec vyzval dívku v první řadě, aby zanotovala píseň* I Can See Clearly Now*, kterou doplnil o další improvizaci.

„Let’s sing some Bach,“ prohlásil Bobby, aby utišil neznámého pokřikujícího z publika, který na sebe evidentně chtěl strhnout pozornost. Zazněla známá skladba Ave Maria. Bobbyho ústa jako by se rázem proměnila v klavír a doprovodila zpívající sbor.

He Rain to the Train, předposlední z nejnovějších písní, kterou její tvůrci představili na ostravském koncertě, je založená na starších McFerrinových skladbách He Ran All the Way a The Train. Text je složen pouze ze slabik, které spolu nevytvářejí slova; o to víc může člověk vnímat hudbu, nerušen významem slov. Název napoví, že melodie této skladby navozuje iluzi pohybu – běhu a jedoucího vlaku. Propracovaná dynamika celé dílo podtrhuje.

Ještě jednou vyzval Bobby diváky ke spolupráci. Kromě opakovaného vícehlasého motivu, který zněl z hlediště a který se stal základem pro sólovou improvizaci, přišel i se svou proslulou pentatonikou. Tomu, kdo se s ní ještě nesetkal, doporučuju zhlédnout některé z videozáznamů na YouTube.com (World Science Festival 2009). Výkonu přítomných posluchačů, kteří se na chvíli změnili ve zpěváky, patřilo Bobbyho pochvalné „good“ a palec nahoru.

V paměti mi utkvěla Bobbym komicky pronesená věta: „Are you ready, Mr. Treece?“ Sbormistr Roger Treece byl připraven, i jako zpěvák, a zazněla poslední píseň: Wailers. Nosnými hlasy zde byly především hluboké basy. Stejně jako ostatní skladby z VOCAbuLarieS, nese i tato výrazné prvky etno hudby a byla důstojným završením tohoto jedinečného koncertu.

Publikum obdařilo zpěváky bouřlivým potleskem vestoje, který přiměl Bobbyho, tentokrát už samotného, vrátit se na pódium a předvést ještě kousek svého inovátorského vokálního umění. Je až neuvěřitelné, jak někdo dokáže tak dokonale ovládat svůj hlas o úctyhodném rozsahu čtyř oktáv. Vše a capella. Malým osobním zklamáním byl fakt, že jsem se nedočkala také ostatních úchvatných skladeb ze zatím posledního alba – Baby, Say Ladeo a* Brief Eternity*. Přesto byl pro mě celý tento večer nezapomenutelným zážitkem a v jednom mám jasno – jestli sem ještě někdy Bobby McFerrin, ať už jako zpěvák či jako dirigent, zavítá, neváhám.

Pentatonika

Bobby McFerrin
8. 5. 2010, 20.00, Ostrava ČEZ Aréna
Fotografie: www.bobbyvpraze.cz