Konec ledna ve znamení balkánské dechovky: Mahala Rai Banda podruhé v Praze
Milovníci zběsilých rytmů i pronikavého žesťového zvuku si jistě nenechali ujít zahajovací koncert série Respect Plus 10, která se 27. ledna 2010 tradičně rozjela v Paláci Akropolis, tentokrát ve znamení balkánské dechovky prolnuté rumunským folklorem. I v těch nejkrutějších lednových mrazech se tak někteří za doprovodu temperamentní hudby alespoň na chvíli mohli zahřát.
Jako první Akropolí zalomcovala nadupaná Mahalageasca, úvodní track z debutu „Mahala Rai Banda“ (2004), při kterém si jistě každý vybaví kazašského podivína jménem Borat, jehož ve stejnojmenném filmu právě tato nahrávka doprovází v nejrůznějších podobách. Hit Mahalageasca pak ještě zazněl na samotném konci večera. Z hlediska dramaturgie byl celkový set o devatenácti skladbách orámován dokonale.
Z hlediska dramaturgie byl celkový set o devatenácti skladbách orámován dokonale.
Jedenáctičlenná formace sestávající z muzikantů z různých rumunských vesnic (Clejani a Zece Prajini) a zformovaná koncem devadesátých let 20. století ještě v úvodu vsadila na starší hit Chibori. Po něm už se ale vrhla na novější songy z nedávno vydaného alba „Ghetto Blasters“ (2009), na kterém v podstatě stojí celé letošní turné kapely, aktuálně spojující nejrůznější kouty Evropy. Postupně zazněla například zaklínadlová Zabrakadabra a následně instrumentální Kolo Baro se saxofonovým a trubkovým sólem.
Při Balkan Reggae, s charakteristickým synkopovaným rytmem tuby a trumpet a s nejrůzněji se střídajícími vyhrávkami akordeonu, saxofonu a žesťů, se publikum – zatím tedy spíš první řada – konečně více rozhopsalo a potvrdilo tak alespoň v minimálním procentu důvod své tamní přítomnosti.
O vážnější atmosféru večera se někdy po půl deváté postaral Manole Nicusor – svým místy do falzetu přecházejícím, avšak vášnivě procítěným hlasem plným zdobných melizmat totiž zapěl milostný song Morceau d'Amour. Na jeho bolestné trati ho současně doprovázel sympatický saxofonový tón (Cantea Cristinel), který nejrůzněji kopíroval pěvcův hlas, sem tam se do dialogu vmetl akordeon (Florinel Ionita) s houslemi (Aurel Ionita) a v mezihrách pak zbylá žesťová posádka, rozprostřená po celém jevišti. Publikum už nebylo tak rozradostněné jako při předchozích ska kusech, ba naopak bedlivě naslouchalo pěvcovu zvonivému hlasu a přirozeně se nechávalo unášet rytmem vášnivého tanga.
Okrasnou květinou večera se stala Florentina Sandu – jediná žena v převažujícím mužském bandu. Svou vizáží i hlasem dokázala tato kráska výrazně zjemnit drsné zvuky dominantních žesťů i zdánlivě nezkrotné allegro, ve kterém kapela až na výjimky setrvávala do konce show. Přízeň publika si zpěvačka v mini získala velmi rychle, což potvrdil nepřeslechnutelný křik a hvízdot při každém jejím objevení na scéně.
Během songu Red Bula, plném nejrůznějších bizarních zvuků, se posluchači dokonce stali svědky cirkusových čísel, se kterými je jednotliví členové kapely postupně seznamovali: například trombonista se paradoxně nevěnoval svému nástroji, nýbrž se zaměřil na publikum, které svými komickými gesty a mimikou porůznu rozveseloval. Hlavní zpěvák si to zase vzápětí šinul po pódiu v naleštěných mokasínech, kterými při svém rotování postupně brousil parkety a laškovně se usmíval. Tyto roztodivné kejkle pobavily celou Akropoli, a tím koncertní atmosféru výrazně odlehčily.
V Akropoli se ten večer mísilo dohromady všechno možné – v podání Mahala Rai Banda k nám přes hodinu a půl doléhal nejrůznější mix popu, rocku, folkloru, ska i reggae.
Hopsavou Tu Romnie, připomínající fanfárami toreadorská klání, někdy za půlí programu vystřídala podobně veselá, avšak občas do melancholie ústící Ding Deng Dong. Svůj hlas tomuto ska songu propůjčila sexy Florentina, kterou bychom si však v danou chvíli asi spíše spletli s klející čarodějnicí.
Odezva posluchačů ke konci koncertu sílila. Tancování v prvních řadách nebralo konce, o to víc, když kapela kromě svých skladeb zařadila i hitovku od Fanfare Ciocarlia. Song Ciocarlia plný rychlých trylků a žesťových dialogů dokázal roztančit i ty netancechtivé.
V Akropoli se ten večer mísilo dohromady všechno možné – v podání Mahala Rai Banda k nám přes hodinu a půl doléhal nejrůznější mix popu, rocku, folkloru, ska i reggae. Kolem půl jedenácté pak z malé scény mix elektroniky s elektroakustikou, jehož tvůrci nijak výrazně neodbočili od předchozího balkánského živlu – tamního společného jamování se zúčastnil i trombonista Zahanagien Marian z Mahala Rai Banda.
Koncert se vydařil a uspokojil jistě všechny přítomné. Ovšem ti, co očekávali něco mimořádného, odešli nejspíš trochu zklamaní. Jak jinak, nejvíc se trsalo v prvních řadách pod pódiem – místě s největší koncentrací energie a představující nejlepší komunikační centrum s fungující zpětnou vazbou. Na ostatní tancechtivé už takový prostor nezbyl. Bylo bojovým úkolem prodrat se z posledních řad jen o pár metrů blíže. Akropole sice praskala ve švech, ovšem ne z důvodu tanečních kejklí a rejdovaček, jak by se očekávalo. Do posledního místa naplněný sál sice potvrdil zájem o východní world music, kterou by ale možná pro příště přece jen stálo za to prezentovat v o něco větších prostorách.
Mahala Rai Banda (Rumunsko)
27. 1. 2010, Palác Akropolis, Praha
zahajovací koncert Respect Plus, www.respectmusic.cz