Vlkodlak jako čajíček pro panenky

Do výsledné podoby filmu se promítla jeho složitá a zdlouhavá realizace. Po problémech s výměnami na režisérském postu, nafouknutým rozpočtem, věčnými přetáčkami a dotáčkami se film dostal do našich i světových kin až v únoru 2010, ačkoliv původně měl být uveden již v roce 2007. Filmu schází pevná režisérská ruka, která by jej držela pohromadě v kompaktním tempu. Místo toho převládá neujasněnost, zda by se měl film tvářit jako vážné seriózní drama s hororovými prvky nebo jako prostá pocta žánru. Což je škoda, neboť co se zde po vizuální stránce zachovalo, slibovalo exkluzivní zážitek a Vlkodlak se mohl stát stejně filmařsky sugestivní stylovou žánrovkou jako třeba Burtonova Ospalá díra. V začátku filmu je obsažen velký potenciál, který je postupem děje rozmělňován. Samozřejmě že jde o plejádu klišé – pošmourné anglické prostředí 19. století, které je buď zcela zahaleno mlhou, nebo v něm permanentně prší, chladná obydlí, zatím velmi tajuplná zápletka atd. Jenže to je ve Vlkodlakovi díky práci kamery (vyžívající se v potemnělých, až černobíle laděných kompozicích), hudby, herců a výtvarníků filmu ztvárněno natolik poctivě a přitažlivě, že výsledek povyšují na umělecky hodnotnou úroveň.

Jen co se stačíme patřičně pokochat výbornou expozicí, Lawrence Talbot v podání Benicia Del Tora je napaden vlkodlakem (což je mimochodem scéna opravdu vynikající, kterou můžeme považovat za skutečný vrchol celého filmu), začíná se snímek vléct kupředu kostrbatým kopírováním fabule originálu. A dosavadní působivá atmosféra je tlačena do pozadí. Největší slabinou filmu je scénář. Těžko uvěřit, že se na něm podílel autor předlohy k proslulému thrilleru Sedm Andrew Kevin Walker. Nemá smysl vyžadovat, aby se ve scénáři k remaku slavného hororu ze čtyřicátých let vyrovnal svému mistrovskému dílu. Neomluvitelná je však směšně působící a navíc nedotažená psychologie hrdinů, jejich nepříliš logické jednání (například osudový vztah Talbota k jeho švagrové a k otci není osvětlen) a vůbec scenáristova celková bezradnost. To se raději nezmiňovat o šroubovaně napsaných dialozích, které by svou patetičností a vatovitostí zněly trapně i v době vzniku původního snímku.

Neštěstím je, že film devalvuje i samotné vlkodlačí monstrum. Ve chvílích, kdy se v něj hlavní hrdina promění a začne řádit, nákladný film vyhlíží jako nicotné béčko. Tvůrci si sice pro ztvárnění vlkodlakova zjevu vybrali odborníka na slovo vzatého – Ricka Bakera, držitele Oscara právě za slavnou hororovou komedii Americký vlkodlak v Londýně. Výsledek však vypovídá o tom, že mistr již dávno není ve své kůži a na svou ceněnou práci z roku 1981 navázat nedokázal. Jeho vlkodlak, respektive vlkodlaci, jsou absolutně nudní, směšní a nevyvolávají žádný děs. Zato svou uboze krvavou brutalitou vzbuzují pouze znechucení. Kvůli lajdáckému přístupu tvůrců má filmový vlkodlak hororové fluidum čajíčku pro panenky. Ve filmu působí nejlépe ve scénách, kdy jej buď nevidíme, ale jen slyšíme, nebo jej spatřujeme z větší dálky. Žádné převratné herecké výkony v takovémto díle čekat nemůžeme, i když jde o hvězdné obsazení. Představitel titulní role a současně spoluproducent filmu Benicio Del Toro si dovede se svou postavou v mantinelech daných pokleslým scénářem poradit odpovídajícím způsobem. Jeho neotesané „cheguevarovské“ charisma jej značně odlišuje od plakátových hrdinů podobných žánrových titulů, čímž zde působí velmi sympaticky. Coby vlkodlak je Del Toro naopak velmi velmi nepřesvědčivý, což ovšem není hercova vina. Nový britský objev, Emily Bluntová, je stejně jako Del Toro sympatická svým neotřelým projevem a chladnou krásou, bohužel její postava se stává postupně obětí neuvážených scenáristických pokusů o rádobypsychologickou sondu. Hugo Weaving coby arogantní sarkastický inspektor Scotland Yardu vnáší do ponurého děje výrazné oživení, ale prostor, který je mu v něm poskytnut, je minutu od minuty tenčí. Nejhorší sousto bohužel získal chudák Anthony Hopkins, který ani svým charismatem nedokázal zachránit nevděčně napsanou postavu starého Talbota (podobně jako postava Bluntové nevhodně balancuje na hranici typické hororové figurky a tragického hrdiny z divadelního dramatu). Sám si moc nepomohl, že místy svou postavu přehrával až do formy sebeparodie a la Hannibal Lecter. Pochvalu si ještě zaslouží skladatel Danny Elfman, který svým hudebním doprovodem odvedl svůj standard. Žádná melodie z Vlkodlaka se však nezaryje do paměti jako melodie z Batmana a dalších Elfmanových mistrovských kousků.

Vlkodlak tak navzdory jistým pozitivům do oblasti hororových remaků čerstvý vítr nepřináší. Škoda. Ale oproti jiným současným paskvilům zneužívajících úspěch klasických hororů zase neurazí. Zapomeneme na něj víceméně v dobrém.

Vlkodlak (USA, 2010)

Režie: Don Johnston

Hrají: Benicio Del Toro, Anthony Hopkins, Emily Blunt, Hugo Weaving a další
Premiéra v ČR: 18. 2. 2010