Přežít svůj život je občas pořádný boj
Dlouhých pět let trvalo, než Jan Švankmajer natočil svůj nový snímek Přežít svůj život. Švankmajer je renomovaným autorem, který je i v zahraničí uznávanou autoritou, především pak v dalekém Japonsku je jistojistě známějším umělcem, nežli v naší rodné vlasti. To je dáno tím, že Švankmajerovy snímky nejsou určeny pro každého, nejde o „lidového“ umělce, jakým je třeba Hřebejk nebo Svěrák. Naopak, Švankmajer je jedním z posledních mohykánů filmového surrealizmu. Co si na nás tentokráte přichystal?
Jeho nový film má v kolonce žánr napsáno podivné spojení psychoanalytická komedie. Kombinace vpravdě zvláštní. Když se však na ono označení podíváme zblízka, zjistíme, že není až tak překvapivé. Vždyť surrealizmus do jisté míry vychází právě z Freudovy psychoanalýzy a její nauky o výkladu snů. Freud sice surrealizmu neholdoval, přesto jsou souvislosti mezi oběma směry nepopiratelné. Kde jinde by Švankmajer mohl popustit uzdu své fantazie, než právě v psychoanalytické komedii, jejíž velká část se odehrává ve snovém světě?
Chlapík středních let, Evžen (Václav Helšus), žije poklidným, avšak trochu nudným životem. V práci klape do klávesnice rutinní a nezáživné úkony. Doma ho čeká jeho postarší žena Milada (Zuzana Kronerová), zkrátka žádná krasavice. Peněz je málo. Všechno se však změní ve chvíli, kdy Evžen ve svém snu potká svou krásnou a mladou aminu (Klára Issová). Je lapen a zamilován. Příběh se tak dělí do dvou rovin. Klasické všední reality a barvitých snových vizí. Zde se ke slovu hlásí i ona psychoanalýza ztělesněná Evženovou psychoanalytičkou MUDr. Holubovou (Daniela Bakerová). Ta se snaží hrdinovy sny vysvětlit, a odkrývá tak Evženovy vytěsněné vzpomínky na dětství…
Celkově je stopáž snímku lehce přehnaná a film místy nudí a občas působí rozvláčně. Navíc jde o komedii poměrně nevtipnou. Divák se opravdu zasměje jen několikrát, žádná velká „řachanda“ se tedy nekoná.
Ač se zdá příběh zajímavý a propracovaný, není to tak úplně pravda. Např. psychoanalýza je ve filmu velmi zjednodušena na klasické výroky Freuda s Jungem. Výklad snů je tedy dosti šablonovitý a ne zrovna příliš nápaditý. I vystupování psychoanalytičky se od reálných sezení výrazně liší. To je samozřejmě daň za komediální ladění filmu. Přesto je občas toto zjednodušování rušivé. Celkově je stopáž snímku lehce přehnaná a film místy nudí a občas působí rozvláčně. Navíc jde o komedii poměrně nevtipnou. Divák se opravdu zasměje jen několikrát, žádná velká „řachanda“ se tedy nekoná. Na obhajobu autora však musím dodat, že onu „nekomediálnost“ přiznává i on sám v úvodu snímku. Když už jsme u těch záporů, ještě bych zmínil určitou myšlenkovou plochost například oproti režisérovu minulému snímku Šílení, jenž byl myšlenkami a zajímavými idejemi přímo prodchnut. V tomto směru tak působí zajímavě hlavně různé narážky na psychoanalýzu a psychologii obecně či lehké nakouknutí do světa lucidních (bdělých) snů. Což je jakési ovládání svých snů.
Nechybí ani Švankmajerův „trademark“ – propletené hovězí jazyky. Zajímavý je hlavně způsob, jakým byl film natočen. Nejde o klasický hraný snímek. Je točen tzv. papírkovou metodou, jež je známá hlavně z dětských večerníčků.
Hlavní devizou filmu je určitě vizuální zpracování. Oba světy, reálný se snovým, se občas vzájemně překrývají a divák žasne, co si režisérova fantazie na nás všechno vymyslela. Není nouze o absurdní výjevy, ženská těla se slepičími hlavami, bytosti hadovité, či napůl psí a napůl lidské. Nechybí ani Švankmajerův „trademark“ – propletené hovězí jazyky. Zajímavý je hlavně způsob, jakým byl film natočen. Nejde o klasický hraný snímek. Je točen tzv. papírkovou metodou, jež je známá hlavně z dětských večerníčků. To dává režisérovi neomezený prostor k vyjádření svých vizí. Jediné opravdu hrané sekvence jsou scény detailních záběrů na obličeje herců a jejich proslovů, monologů či dialogů. Divákova pozornost je vizuálem zcela ohromena a je radost se na něco takového dívat. Švankmajer je v tomto ohledu naprostou světovou špičkou. Jako klad bych ještě zmínil vtipné „souboje“ Freuda s Jungem v pracovně psychoanalytičky. O hereckých výkonech je těžké mluvit, a to zvláště kvůli nezvyklému zpracování. Projevy jsou spíše divadelního rázu. Ale vytýkat něco či vyzdvihovat některého z herců dost dobře nelze.
Je jasné, že Přežít svůj život není masovým filmem, naopak je divácky nevděčný. S nějakou výraznou návštěvností počítat asi nemůže. A to je škoda, protože Švankmajer je určitě jedním z nejzajímavějších českých režisérů této doby. Jeho nový film je toho jasným důkazem, i když mě osobně lehce zklamal. Přesto by si ho náročnější divák neměl nechat ujít.
Přežít svůj život (Česko, 2010)
Režie: Jan Švankmajer
Scénář: Jan Švankmajer
Hudba: Alexandr Glazunov, Jan Kalinov
Kamera: Jan Růžička, Juraj Galvánek
Hrají: Václav Helšus, Klára Issová, Zuzana Kronerová,
Daniela Bakerová, Emília Došeková, Marcel Nemec, Jan Počepický, Jana
Ol’hová, Pavel Nový, Karel Brožek
Délka: 105 min.
Premiéra v ČR: 4. 11. 2010
