Po svatbě

Dánský film Po svatbě mohl v roce 2006 získat Oscara v kategorii nejlepší cizojazyčný film. Nestalo se tak, konkurence byla silná (Životy těch druhých, Faunův labyrint). Režisérka Susanne Bier i přes „prohru“ americké publikum okouzlila. Její snímek totiž obsahuje neustálé zvraty a velice silné emoce. Stejně jako Američanům blízká telenovela nebo soap opera. Evropský divák si kromě vyplakaných očí z filmu zároveň odnese ubolený krk. Nad některými dějovými kličkami totiž nelze dělat nic jiného než kroutit hlavou.

Jacob (Mads Mikkelsen, zloduch z Casina Royale) kdysi býval alkoholikem, narkomanem a špatným člověkem, pak ale odjel do Indie a absolutně se změnil. Začal se starat o bombajské sirotky. Kvůli získání peněz pro krachující sirotčinec musí odjet zpět do nenáviděného rodného Dánska a zalobbovat u bohatého podnikatele Jorgena (Rolf Lassgard). Jorgen ho hned pozve na svatbu své dcery Anny (Stine Fischer Christensen), kde Jacob zjišťuje, že Jorgenova manželka Helen (Sidse Babett Knudsen) je jeho bývalou láskou a že Anna jeho zatajenou dcerou. Díky shodě náhod a okolností se po svatbě životy všech radikálně mění.

Režisérka Susanne Bier kdysi patřila mezi revoluční filmaře z hnutí Dogma 95. Jejich „slib cudnosti“ sice dodržuje doteď, ale jen ve své vlastní míře. Používá některých jeho prvků: přirozené prostředí, ruční kamera, barevný film bez laboratorních úprav a dobrovolně zvolená jednoduchost. Porušuje jej v používání hudby (která ne vždy vyplývá ze scény). Bier tím dociluje toho, že diváci film prožívají na vyšší úrovni a cítí se při jeho sledování jako při meditaci. Hudba Johana Söderqvista a islandské skupiny Sigur Rós totiž i malý cit rozšiřuje do neuvěřitelných rozměrů. V těch nejvypjatějších scénách naštěstí Bier hudbu potlačuje nebo nechává herce v úplném tichu.

Mads Mikkelsen elektrizuje diváky od úplného začátku (nejen svým zjevem). Obraz od obrazu se mění a rozvíjí. Nikdy se neopakuje a reaguje opravdově. Právě opravdovostí se snímek Po svatbě odlišuje od telenovel či produktů podobného ražení. To, co se děje na plátně, působí neuvěřitelně silně a skoro se tomu nelze ubránit. Rolf Lassgard nejvíce ze všech obnovuje zašlou slávu bergmannovského herectví, ve kterém se stírá hranice mezi hercem, postavou a divákem. On film přeměňuje na skutečnou životní zkušenost.

Susanne Bier Po svatbě zahltila přílišnou kličkovitostí a mnoha postavami, které by tam ani nemusely být. Jenže bez nich by se bohužel rozpadla celá struktura filmu. Negativa se pokouší vyvažovat snivými záběry na opuštěnou krajinu, jemným symbolismem, detailními záběry očí, rtů, lidských doteků či kapek vody na stole. To všechno nás absolutně pohlcuje, když pak ale někteří z hrdinů otevřou ústa a pronesou klišoidní jednoduché fráze typu „tatínka a maminku jsem vždycky milovala“, efekt pomalu vyprchá. Rolf Lassgard, Mads Mikkelsen a také úžasný indický představitel Jacobova skoro adoptivního syna Pramoda (Neeral Mulchandani) však zajistí, že po skončení filmu zůstaneme sedět v přítmí kina o chvíli déle.

Po svatbě / Efter brylluppet (Dánsko / Švédsko, 2008)
Režie: Susanne Bier
Scénář: Anders Thomas Jensen, Susanne Bier
Kamera: Morten S?borg
Střih: Pernille Bech Christensen, Morten H?jbjerg
Hudba: Johan Söderqvist
Hrají: Mads Mikkelsen, Rolf Lassg?rd, Sidse Babett Knudsen, Stine Fischer Christensen, Christian Tafdrup, Ida Dwinger
Premiéra v ČR: 28. 8. 2008
Délka: 120 minut