Normal

Trailer podle hollywoodského vzoru s Milanem Kňažkem a Dagmar Havlovou a dalšímí výraznými lákadly svou formou budil naděje, že nadšení z tohohle projektu je skutečně oprávněné. Právě na amerických filmech, kterými byly upoutávky na Normal zcela zjevně inspirovány, ale můžeme víc než často vidět, že slibný trailer nemusí být zárukou kvality ani úspěchu. A taky že někdy může dělat dojem něčeho zcela odlišného od skutečné podoby filmu…

Režisér a scenárista v jedné osobě si vzal za předlohu divadelní hru Anthonyho Neilsona, která pojednává o zatčení zvrhlého masového vraha Kurtena, přezdívaného Düsseldorfská bestie a snaze jeho ambiciózního advokáta prohlásit jej za duševně chorého a zachránit ho tím před smrtí. Kurten (1883–1931), který byl obviněn z devíti vražd a sedmi pokusů, i když pravý počet byl pravděpodobně mnohem vyšší, napadal muže, ženy, děti i zvířata, všechno, co mu přišlo do cesty. Vraždil, podváděl, pálil, znásilňoval a pil krev. Pět let udržoval město v sevření hrůzy, která připomínala Londýn v době Jacka Rozparovače, jenž byl jedním z jeho velkých vzorů…

Snímek Julia Ševčíka začíná Kurtenovým zatčením a v početných retrospektivách a flashbacích se pak vrací k událostem v jeho životě, které mladý advokát Wehner postupně odkrývá za pomoci různých zdrojů, nejčastěji Kurtenova vlastního vyprávění. Nevyhýbá se přitom skutečně ostrým a šokujícím scénám, brutalitě ani sexu. Pro snímek takového druhu a provenience je to jenom přínosem, protože ve stojatých vodách českého filmu jde o něco naprosto ojedinělého. Výjimečné je ale nejen téma, ale i zpracování filmu. Ten je celý stylizovaný tak mohutně, až to zaráží. Všechno se topí ve všemožných filtrech, rozestřeních, rafinovaných pozicích kamery, obrazových efektech a podivném osvětlení. Znalci dějin kinematografie v tom lehce odhalí inspiraci a poctu filmům 20. a 30. let, oné podivné rozkolísané doby, kdy se němý film na vrcholu svých možností mísil s nově nastupujícím a rychle triumfujícím zvukovým. Je ale otázkou, jaký to má dneska kromě umělecké exhibice smysl, zvláště v kontrastu s tím, co chytrá reklamní kampaň slibovala, aby přilákala co nejvíc diváků.

Vysoce zklamán, roztrpčen až rozzuřen bude ten, kdo od filmu očekává napínavý mrazivý thriller snažící se napodobit západní vzory. Stane se svědkem silně symbolického experimentu, který dělá pokusy i s diváky samotnými. Těžko uvěřit, že by se inteligentní tvůrce tak velice ponořil do obrazové manýry, až by zcela zapomněl na míru. Musíme se tedy spokojit s vysvětlením, že takováhle podoba filmu byla jeho záměrem. Jestli ale plánoval tak tvrdě disharmonické dílo, zůstává předmětem dohadů.

Jednotlivé prvky této velice netypické skládanky sice po důkladném ohledání a promyšlení dávají svůj smysl, ale pro oko a ucho jsou mimořádně neladné a jako celek nevyrovnané. Je to zapříčiněno ohromným nepoměrem mezi přestylizovanou estetizací půlky scén a silně divadelním charakterem zbytku. Nějaký ten tradiční „normální“ záběr jednou za čas by neuškodil už jenom k vyniknutí všeho ostatního. Méně je někdy více a okázalá obrazová přemrštěnost ve spojení s jednoduchostí a přímočarostí děje, stejně jako statickým herectvím, začne brzy unavovat. Milan Kňažko je ve své roli dokonalý – fascinující, uhrančivý, lákavý a démonický. Pavel Gajdoš mu sekunduje dýchavičně a jen s velkou námahou, vedlejší role jsou skvělé a Dagmar Havlová jako Kurtenova manželka připomíná uhlazenou figurínu, i když, jak znovu opakujeme, je dost možné, že právě tyto polohy od herců Ševčík vyžadoval. Ten se jako režisér extrémně vyzuřil v opulentním předvádění manýristické vizuality, působící v rámci příběhu často samoúčelně. Jako scenárista však zapomněl na transformaci média a jenom ploše překopíroval dialogy divadelní hry do filmu. Některé pasáže jsou pak zbytečně dlouhé, zatímco jiné, které by zasloužily scénu, jsou totálně zkratkovité nebo jenom zmíněné v dialozích.

Výsledek jeho práce je prudce rozporuplný a neharmonický. Výjimečný, osvěžující i zpátečnický počin české kinematografie střídá jako na kolotoči kouzelné okamžiky skutečné filmové magie s nastolováním drásavých otázek a docela značnou nudou až otráveností. Permanentní kamerové triky kontrastují se skromností a strohostí snad nejvíc deseti interiérů, dlouhé, proměnlivé, takřka tekuté hudebně-vizuální sekvence zas s protahovanými a statickými dialogy. Osobitá hudba stojí ostatně za zmínku. Famózní Jan P. Muchow opět předvádí, jak jeho neskonale vybraný instinkt pro vystižení pocitu a navození atmosféry dokáže jakoukoli scénu, ve které zazní jeho melodie, pozvednout o několik kategorií výše, téměř do nebes. Mnohé z toho, co si z filmu odnesete, je zapříčiněno výhradně jeho sugestivními tóninami. Skvostné, nádherné chvíle, kdy má sólo Muchow doplněný obrazy (a ne naopak), nebo chladnokrevně maniakální Kňažko, stojí ostře proti zbytku, který zavání těžkým divadlem.

Při všech těchto výčitkách i pochvalách, stejně nesourodých a rozházených jako sám film, ale nesmíme ztrácet ze zřetele možný výše nastíněný umělecký záměr, podle kterého by všechno bylo jak má být – symbolickým vyjádřením nedefinovatelnosti a hranic normálnosti, stejně jako obrazovou metaforou zrůdnosti, kterou v sobě všichni potenciálně nosíme. Když ještě chvíli zůstaneme u sofistikované řeči vzdělanců, Normal míchá dohromady metody a prvky silně expresionistické s tuze impresionistickými, které i když mají hodně společného, stojí svou podstatou na opačných stranách spektra uměleckých východisek. Celé dílo svým pochmurným laděním dobře odpovídá rokům velké ekonomické krize, kdy byl pesimismus přirozeným pocitem, lidé unikali do krystalicky čistých i zvrhle pokroucených fantazií a na povrch se draly ty nejušlechtilejší snahy i nejtemnější pudy. A Petr Kurten byl jejich vyslancem, stejně jako předjímal historii. Jenom pár let po jeho smrti se větší bestií než on staly miliony počestných, řádných občanů. Poselství je jasné, vysvětleno po lopatě a nespočetněkrát, někdy jsem až měl pocit, že je publiku otloukáno o hlavu jako zlobivému dítěti.

Co říct na závěr? Na jedné straně, pokud zůstaneme u klasických diváckých očekávání, dokazuje Normal, ještě lépe než vynikající Tobruk z minulého roku, že česká kinematografie je plně schopna vyrovnat se jakémukoli zahraničnímu vzoru nebo soupeři. Jenom na to je třeba jít trochu jinak. Trochu více střídmosti a peněz, trochu méně divadla a exhibicionismu. A půjde to nádherně… Na straně druhé tady máme umělecky egocentrické dílo par excellence. Zvláštní, provokativní, fascinující, pobuřující… Ať si s ním každý dělá, co chce!

Normal (Česko / Makedonie, 2009)
Režie a scénář: Julius Ševčík
Kamera: Antonio Riestra
Střih: Marek Opatrný
Hudba: Jan P. Muchow
Hrají: Milan Kňažko, Pavel Gajdoš, Dagmar Veškrnová-Havlová, Zuzana Kajnarová, Miroslav Táborský, Jan Vlasák
Délka: 100 minut
Premiéra v ČR: 26. 3. 2009