Dospívání ve stínu sedmdesátých let: Občanský průkaz

Třikrát se jindy producent Ondřej Trojan pustil do režie filmu a třikrát mu to vyšlo. Po netuctových snímcích Pějme píseň dohola a Želary natočil kousek Občanský průkaz na motivy stejnojmenné knihy Petra Šabacha. A i když předloha neslibovala tolik, co nedávno Irenou Pavláskovou pod názvem Zemský ráj to napohled rozpačitě zpracovaný Indiánský běh Terezy Boučkové, výsledek je diametrálně odlišný – totiž dobrý.

Retro a s ním sentimentální nádech doby minulé, kdy dnešní dospělí byli ještě puberťáci, Helena Vondráčková hicovala davy, režim lámal páteře a ne každý komunista byl zlým člověkem, stále ještě frčí. Lidé milují barvu tesilových kalhot, Michala Davida i háčkované dečky a všemožné jiné kdysi podomácku vyráběné dekorace. Lze se tomu ale divit? Demokracie přece jen není procházka růžovým sadem, mládí neodvratně v trapu a někteří mají doteď kovralové koberce barevně sladěné s obývací stěnou, na kterou šetřili několik let.
Mnozí si proto raději připomínají dobu před rokem 1989 jako pohodové časy, viz vykastrovaný a přitom divácky tak oblíbený seriál České televize Vyprávěj, jiní zase až příliš křečovitě tlačí na opakované připomínání křivd, kterými se komunistická diktatura provinila. Tím ale dosáhnou jen toho, že generace, co onu dobu zná pouze z doslechu, raději podobné snahy ignoruje. Je tedy lepší bagatelizovat, nebo zveličovat?

Ondřej Trojan v Občanském průkazu zvolil šťastně střední nenásilnou cestu: nepřidává, neubírá, nehodnotí – jen s vytříbeným humorem i pochopením popisuje, co on sám zažil, a nechává zcela na divákovi, aby si k vlastnímu názoru došel sám. O to víc pak člověka během filmu zamrazí při scénách zásahů státní bezpečnosti nebo sledování všemožných únikových manévrů, kterých byli kluci na prahu dospělosti schopni, aby se vyhnuli tupé buzeraci na vojně.
Ve filmovém zpracování je děj soustředěn do let sedmdesátých, do doby tvrdé normalizace – času strachu, obav a úzkostí. První část snímku je zaměřena na příběh morálně nepokřivené učitelky Lenky Pivoňkové, co odmítá bonzovat, a proto je degradována na nespolehlivého občana socialistické vlasti, v druhé tvůrci přitvrzují a pozornost přenáší na osud rodiny jednoho z hlavních klukovských hrdinů, kterou režim zvenku krutě zdiskreditoval, aby se ona potom uvnitř z posledních sil znovu stmelila, duchovně obrodila a dokázala ránu přežít.

Volně plynoucí dějovou mozaiku dotváří příhody ze strastiplné cesty kamarádů Žáby, Popelky, Míti a Aleše od slavnosti přijímaní občanských průkazů až k odvodové komisi. Svět kolem nich má nádech těžce hořké absurdity, fízla nebo udavače potkávají na každém rohu a nikdy není jasné, kdo jedná čestně a kdo jen umně kličkuje a převrací fakta. Dost dobře tuto ambivalenci vystihují postavy tří generací prorežimních hajzlíků – děda policajt je negramotný, jeho syn brilantně ovládá nabubřelost policajta, co může ze své pozice šikanovat, a nejmladší rozjíždí obdobné manýry jako privilegovaný žák v rámci základní školy. Není pak divu, že se nakonec jako nejlepší řešení jeví čtyřem kamarádům urvat si svůj kousek svobody pochlastáváním v hospodě a nestříháním si vlasů. Oni totiž nijak zvlášť nerebelují – žádný z nich není vysloveně hrdina, chtějí jen žít podle svého přesvědčení, což se v komunistickém Československu ukazuje jako nemožné, a do toho stát se undergroundem – a potažmo máničkami – je nakonec paradoxně natlačí masa unifikované společnosti.

Režisér Trojan, který u filmu fungoval i jako producent, nepodcenil výběr obsazení – podařilo se mu najít mezi neherci autenticky přesvědčivé představitele (a to nejen do dětských rolí), kteří ve výsledku uhráli víc než co jindy mnozí profesionálové. Vedle nich a filmem už protřelých herců – Anna Geislerová, Marek Taclík, Jiří Macháček nebo Kristýna Liška Boková – se v dobrém světle ukázaly i tváře známé spíše divadelnímu publiku – Martin Myšička, Magdalena Sidonová či Jaromír Dulava.
Sečteno a podtrženo: neobvykle vyrovnaný ansámbl, nenásilná a sebe neupřednostňující režie, dobře pointované situace, neotřelý vtip, zapamatovatelné hlášky a přece hluboce citlivý příběh – to všechno přispívá k tomu, že Občanský průkaz je českým filmem, který se nepodbízí, má názor i atmosféru, mapuje část naší minulosti a vůbec není na škodu si na něj zajít do kina. A to je prostě fajn.

Občanský průkaz (ČR, 2010)
Scénář: Petr Jarchovský
Autor předlohy: Petr Šabach
Produkce: Ondřej Trojan
Režie: Ondřej Trojan
Hrají: Libor Kovář, Matouš Vrba, Jan Vlček, Jakub
Šárka, Martin Myšička, Aňa Geislerová, Marek Taclík, Kristýna
Boková-Lišková, Jana Šulcová, Jaromír Dulava, Jiří Macháček, Václav
Kopta, Oldřich Vlach
Délka: 137 minut
Premiéra: 21. 10. 2010