Psáno ve světle vepřovice aneb Deník otrlého diváka

Úvodní halasně adorovaná Seance Robina Kašpaříka se ukázala být natolik hrubě přeceněným dílkem (tento hype je zapříčiněn tradiční českou tuzemskou podprodukcí v hororovém žánru), že mě během své skromné devatenáctiminutové stopáže stihla téměř ukolébat k smrti. A to by byla škoda, neboť bych naopak prošvihl smrt oživlou. A to řádně. Jest tedy jen dobře, že nás před španělským nářezem razantně probudila temperamentní a sexy jevištní performance tetovacího a piercingového studia s všeříkajícím názvem Hell.cz. Ještě teď se cítím řádně (p)opíchán. A pak už vše začalo naostro: španělští hororoví matadoři Paco Plaza a Jaume Balagueró přitvrdili muziku druhým dilem slovutného Recu. Jejich jízda do chřtánu Satanova disponuje sexappealem rajcovní ježibaby sedící naostro na lopatě uprostřed rozpálené pece. A Jeníček s Mařenkou a Perníkovým dědkem se zatím opodál oddali chutnému sendviči. Jistěže krvavému. Nutno říci, že i napodruhé je řízný žánrový kompilát zombárny a satanského filmu, snímaný kombinací výrazových prostředků vlastních televiznímu zpravodajství a počítačovým first person akcím podívanou, která bez problémů snese několikanásobné opáčko. Jedna z finálních likvidací si pak právem zasloužila bouřlivou odezvu publika, jež přímo potvrdila multižánrovou platnost odvěké filmové poučky: zábava je pravá, když uletí hlava! Můj milý deníku, lepší začátek jsme si snad ani nemohli přát. Teď ještě pár kapek rozžhaveného vosku na ta nejintimnější místa, pusu pavouku Křovákovi, nakrmit Bobeše, pomodlit, pomočit a spát. Na shledanou zítra!

Ze středy na čtvrtek v hluboké noci!

Můj milý deníku, to zas byla krása. Představ si, že v rámci předfilmů běží na letošním Festivalu otrlého diváka komplexní retrospektiva našeho oblíbeného filmového tvůrce Miloše Kameníka a jeho Natvrdlých. Ďáblovi přisluhovači, Obchod, Postižiny i všechny ostatní skvosty zářily z velkého plátna jak Černobyl v prvotřídní formě. S jejich opakovaným zhlédnutím se úroveň blaha navíc nadále zvětšovala. Jen tak dále, Kamenný nestvůrče, drezíruj své herce k dalším podobně extatickým výronům jejich zjevných talentů! Nech Leonarda Cohena, ať Ti zapěje své Hallelujah, a ovládni českou celovečerní filmovou scénu. Adaptuj Babičku, Máj, Krakatit, Broučky i Válku s mloky. V jednom! A ještě jednou díky!

A po golémovi z Třeště, než bys hlavou děvčete o 360 stupňů otočil, už je tady další chod. Tak pochodem v chod! Joe D´Amato totiž právě vypravuje svůj výživný zájezd do exkluzivní destinace – za hranici temnoty! Amatova obskurní variace na Hitchcockovo Psycho (i pořádné vycpávání bylo přítomno) je mimořádná náhledem na veselé nekrofilní hrátky snímané optikou pornografa. V hypnoticky pomalém temporytmu režisér za vydatné pomoci legendárního hudebního uskupení Goblin (zapůjčeného ke spolupráci proslulejším kolegou Dariem Argentem) znechucuje, děsí a bouřlivě baví zároveň, čímž beze zbytku naplňuje vstupní ideu přehlídky. A dav přihlížejících režisérovo dílo nadšeně hltá. A dobře tak jest. Protože nekonečně chutné jsou vnitřnosti ohyzdné stařeny podávané za teple syrového stavu. A ohyzdnost se mnohdy skrývá i za vcelku přijatelnou fasádou. Nicméně ústřední ženská kreatura z D´Amatova filmu si bolestivý odchod z místa zvaného náš známý svět rozhodně zasloužila. Takže potlesk a nezbytné loučení. Drahý Joe, rozhodně ani na Tebe nezapomeneme!

Jak z předchozího odstavce jasně vyplývá, za hranicemi temnoty nám bylo v podstatě fajn. Ve srovnání s událostmi následujícími šlo ovšem jen o decentní rakouský žaludeční likér, před drsnou zkouškou výdrže v podobě nemilosrdného uzbekistánského destilátu. Nejprve studio Hell.cz přitvrdilo jevištní kreací na téma hřebíky a penis, aby se posléze rozpoutalo pravé inferno s příchodem nefalšovaného Vtělení Ďábla. Ach to byla ale jízda! José Mojica Marins je totiž nejen člověk s poměrně zvráceným vkusem (jako my všichni ostatně), ale rovněž excelentní filmař. Snímky brazilského čerta připomínají nestvůrně geniální hyperaktivní dítka zplozená během kokainově-halucinogenního večírku společnou kopulací Alejandra Jodorowského a Luise Buñuela, možná i za přítomnosti medvídka Pú, Malého prince a Létajícího Čestmíra. Brilantně natočená kompletní galerie podnětů vyvolávajících strach či hnus. Krysy, pavouci, explicitní nahota i násilí podávané na zlatém podnose řemesla na nejvyšší úrovni. Vše kořeněno humorem barvy antracitu. Výživné lidské uhlí. Skvělý zážitek obrovské intenzity hravě kompenzuje následujících 48 hodin mé festivalové absence. Takže milý festivale, v sobotu nashle… a deníku, dobrou!

Noc z neděle na pondělí

Můj milý deníku, tak už jsem zase zpátky. Na festivalu jsem sice ve čtvrtek a pátek chyběl (Postel, která požírá, máme přece doma, však zrovna včera schramstla exekutora, pošťačku, sousedovic kokršpaněla a děvečku s jetelem – asi se už zase budeme muset stěhovat), nicméně bez otrlosti jsem se beztak neobešel. Což o to, v Polském institutu byl čtvrteční večer nadmíru příjemně kolébavý, nicméně páteční premiérový Pixy v Disku mě skutečně zničil. Více o jeho jevištních zvěrstvech se ale dozvíš na půdě Nekulturní divadelní rubriky už brzy. Ale teď už pilně do víru festivalového víkendu:

Pornosobota:

Mé pornosobotní menu (po tradičně vynechaném El Santovi a již kdysi dávno viděném Cronenbergově Rabidu) započal svou minipřednáškou známý vědecký pornomlsal Vladimír Hendrich. Jeho poutavý vodopád slov, prokládaný řadou žádoucích ukázek, byl tím pravým afrodisiakem pro věci příští. Přišel totiž čas na Lady Terminátor neboli Pembalasan ratu pantai selatan. A děly se věci! H. Tjut Djalil totiž věru není žádný indonéský James Cameron, ale řezník amatér obludných rozměrů. Lascivní kopie Terminátora jedničky do pestrého pastiše míchá roboty, exploze, vagínu zubatou a Královnu jižních moří způsobem, jež obrací žaludek naruby a oči v sloup. Delší a levnější zážitek než z Matějské pouti. Smíchové reakce zvíci Chrámu Matky Boží a zábava na entou. Ovšem jen pro vyvolené. Ostatní šup do jezera, rovnou mezi hrochy. Cože? Troubit na trumpety? To by se Vám líbilo! A ještě pořád máme se rádi?

Jen co jsme se vaginálně navzájem dosyta pokousali a v mezipauze na toaletách opravili svá elektronická kukadla, už nás otrlé z nejotrlejších čekal erotický dvojsaigon. Dobrodružství Nerona a Pompey eroticky šibalského režijního dua Bruna Matteie a Antonia Passalii disponovalo nejen řadou rozverných scén rozmanitě variujících klasická starořímská témata (mučení… smilstvo… gladiátoři… smilstvo… mučení… intriky… jídlo… smilstvo atd., to vše převážně v poloze vleže), ale především třeskutě vtipným simultánním překladem v podání otrledivácké elity. Báječný způsob jak zapomenout na okolo sveřepě vládnoucí hlubokou zimu. A to jsme ještě nevěděli, copak že to číhá za zelenými dveřmi: Ze softu do hard pornografického hájemství proslulých bratří Mitchelů a jejich legendární divy Marilyn Chambers. Ó ano, třináctá komnata zas mezi námi. Záplava chlupatých plyšáků zaplavila sál Aera obrovskou vlnou něhy. Nechť zlatá léta sedmdesátá (na jejichž sklonku jsem byl koneckonců zrozen) žijí dál, i když noc se zvolna v ráno láme. Tak jen pár hodin spánku, milý deníku, a hned šup oběma nohama do festivalového finále!

Neděle a konec hrbatého zvoníka. Proč? Protože Praha.

Můj milý deníku, dnes budu bohužel usínat smutný a v rozpacích. Smutný proto, že 6. ročník hlavní, pražské části Festivalu otrlého diváka to má již za sebou (teď se ale jeho vábné zbytky rozletí do dalších měst – takže mimopražští – nenechte si je ujít, nebo si pro Vás přijdu!!!).

Podstatou mých rozpaků je skutečnost, že závěrečné festivalové menu se zdařilo jen napůl. Výborně vyvedl se první chod: Otrlý divák naslepo. Když moderátor oznámil datum vzniku filmu, přiznám se, že mě polil studený pot při představě, že nastane důchodcovský masakr křečovou žilou v podobě filmu Pamětnice. Naštěstí nestalo se tak a na plátno kina naopak prostřednictvím filmového skvostu vstoupila Kněžna Libuše. A s ní poctivé české charakterní herectví (a skvělá angličtina!) pánů Kříže a Vašuta. Vítejte zpátky, Štěpáne Šafránku a Vildo Jakube! Poznali jsme Vás i v historicky samozřejmě věrných hávech, pod nánosem plesnivějících kašírfousů. Sláva Vám, věrozvěsti Boha jménem český kumšt! Zkrátka a jednoduše: Kdo vydržel Libuši, vydrží již (skoro!) vše. Zasloužený aplaus, prosím! A co teprv had, krtek a vypelichaný jestřáb?

Libuše, Krok, Kazi a ostatní zvěrstvo sice propůjčily termínu otrlost další specifickou dimenzi, krvavým obětním kamenem úrazu bylo ovšem samotné zakončení festivalové neděle: Vlkodlak. Předpremiéra očekávaného blockbusteru z komplikovanými okolnostmi zrodu sice slibovala být exkluzivním závěrem festivalu, opak se ovšem ukázal být pravdou. Nesmyslně předražená podívaná sice disponuje několika působivými okamžiky, jako celek ale naprosto selhává. Vztahy mezi postavami nefungují, herecky převládá rutina a chlad, Anthony Hopkins si na důchod přivydělává naprosto nesnesitelnou machou. A navíc nemá velké oči ani zuby. O Beniciu Del „Býku“ Torovi ani nemluvě. Pokud máte slabost pro vlky, doporučuji raději Jordanovo vynikající Společenství vlků, českého reprezentanta žánru Kdopak by se vlka bál nebo letní chůzi v mokrých plavkách. Remake Wolfmana v kinech nebrat. A Karkulku sem!

A to je, můj milý deníku, z letošního Festivalu otrlého diváka asi všechno. Co tedy zbývá dodat, než vepřovice dohoří? Že se o nás v AERU celou dobu moc dobře starali a že bychom si dali ještě. Takže za rok zase. Tak, a teď si konečně dáme tu Inženýrskou odysseu. Dobrou noc!

Festival otrlého diváka, 6. ročník, 9 – 14. 2. 2010, Kino Aero, Praha