William Shakespeare – Komedie omylů

Díky lidské blízkosti a specifické severomoravské průbojnosti se Komedie omylů zařadila k nejlepším v rámci shakespearovského cyklu.

Tento v moravskoslezské metropoli často hostující režisér mohl k profesionalitě všech účinkujících přičíst i velmi výraznou přidanou hodnotu vyrůstající z nadstandardní kolegiality tamějších herců, kterou lze v jiných – jaksi manufakturně produkovaných – představeních Slavností sázejících především na známé tváře a jména, těžko pohledat. Nevídané nadšení, iniciativu a aktivitu ostravských herců potvrzuje skutečnost, že se o uvedení Letních shakespearovských slavností do města a o realizaci vlastního příspěvku tomuto festivalu zasadila společnost PaS de Théatre, jejíž jádro tvoří zejména výrazné herecké osobnosti ostravského divadla (v čele s Vladimírem Polákem a Petrem Sýkorou). Asi právě díky lidské blízkosti a specifické severomoravské průbojnosti se v případě Komedie omylů – navzdory absenci celorepublikově provařených hvězd – podařila stvořit inscenace, která se v rámci shakespearovského cyklu zařadila k nejlepším. Povědomí o její kvalitě se rozneslo i za hranice kraje, což potvrzuje i letošní zvýšený zájem o hostování v jiných na Slavnostech se účastnících městech (letos se představila i v Praze, Brně a Bratislavě).

Komedie omylů předznamenává tvůrčí postupy a styl většiny následujících Shakespearových her. V jejím centru stojí dvojice navlas stejných dvojčat (Antifolus Efezký a Antifolus Syrakuský se sluhy Dromiem Efezským a Dromiem Syrakuským), které osud načas rozdělí. Oba sourozenecké páry jsou v mnohém podobné a zároveň v lecčem odlišné. Vytvářejí tak vzájemné pandány, na nichž Shakespeare mohl rozvinout svou oblíbenou komparatistickou metodu tzv. zrcadlení. Různé společenské postavení pánů a sluhů přitom otevírá prostor pro zachycení kontrastů i prostupování světa vysokého a ušlechtilého s přímočařejším a zemitým plebejstvím. Navzdory jednoznačnému komediálnímu žánru lze ve hře postřehnout i tóny vážnější a pochmurnější, jako je např. motiv tragického roztržení šťastné rodiny či úzkosti ústředních postav ze ztráty vlastní identity. A z dalších výrazných shakespearovských markantů se asi není třeba zmiňovat o košatém, metaforicky bohatém jazyku Komedie omylů, tentokrát v překladu Martina Hilského.

Na rozdíl od režiséra Ivana Rajmonta, který zvolil metodu scénického rozlišování totožných postav (Martin Pechlát ztvárnil oba Antifoly, Filip Rajmont oba Dromiy), se Peter Gábor vydal cestou patrně prošlapanější – různé herce na scéně navzájem připodobňuje. Typová podobnost Antifolů v podání Marka Holého a Petra Sýkory a Dromiů v rukou Vladimíra Poláka a Jiřího Sedláčka je podtrhována stejnými kostýmy. Jejich výtvarnice Marta Rozskopfová popustila uzdu své fantazii především v případě pyknických sluhů, které navlékla do krepovaných sukní, barevně pruhovaných vest a pískacích čepiček, takže svým vzezřením podpořeným patřičně klátivým pohybem připomínají zavalité brouky. Rozmarně pohledné jsou i hábity orientálních kupců a šaty vtíravých kurtizán. Oproti jarmareční výstřednosti oděvů je scénické vybavení (vytvořené opět na základě návrhů Marty Rozskopfové) stroze neiluzivní, rekvizity jsou na jeviště přinášeny pouze v nezbytné míře. Ve výstupech týkajících se chystané popravy syrakuského kupce Egeona, který do znepřáteleného Efezu přijel hledat své ztracené syny, se do hry nápaditě zahrne i část hradby ostravského hradu; jinak ovšem specifika místa, pro nějž bylo představení původně určeno, příliš zohledněna nejsou.

Znatelný důraz se klade na stránku fyzickou – vedle sérií divácky vděčných výprasků a akčních šarvátek patří k nejzábavnějším momentům hry výmluvná řeč těla Petra Sýkory a Terezy Dočkalové v pasáži, kdy se Antifolus Syrakuský dvoří své švagrové Lucianě.

Fraškovité zápletky vzešlé z neustálých záměn nerozlišitelných sourozenců mají blízko k situacím tradiční komedie dell´arte. S tímto vědomím přistoupili ke hře i ostravští inscenátoři, kteří se nezdráhali řadu výjevů posunout až do oblasti nevázaných burlesek (pro ilustraci: doktor Skřipec pojatý jako indiánský šaman, bláznivé běžecko-lyžařské klání mezi Antifolem S. a zlatníkem Angelem či italsky vášnivá gesta Marka Holého při rekapitulaci událostí před vévodou). Znatelný důraz se klade na stránku fyzickou – vedle sérií divácky vděčných výprasků a akčních šarvátek patří k nejzábavnějším momentům hry výmluvná řeč těla Petra Sýkory a Terezy Dočkalové v pasáži, kdy se Antifolus Syrakuský dvoří své švagrové Lucianě. Jak bylo již naznačeno, velmi výraznými zjevy jsou Vladimír Polák a Jiří Sedláček; o něco větší pozornost na sebe strhává druhý jmenovaný, který s viditelnou chutí využívá improvizačních příležitostí zvolené koncepce. Jeho svérázně aktualizující zvolání typu „Excalibur!“ při potyčce s meči nebo „Godzilla!“, když jej pronásleduje odpudivá nápadnice, či „To asi nebyly normální houbičky“ při hysterickém smíchu Adriany (Pavlína Kafková) braly ztečí nejen bránice diváků, ale nejednou odbouraly i kolegy na jevišti. Také díky těmto prvkům inscenace působila nebývale uvolněně a nezmechanizovaně. Při všeobecně dobrých hereckých výkonech ještě stojí za to upozornit na Jana Fišara v roli Egeona. Ten svou poněkud odlišnou úlohu (Egeon je jediná veskrze vážná postava, která je k tomu v Gáborově inscenaci oproti ostatním prakticky nehybná) zvládá navzdory jinak rozjívené náladě celého představení soustředěně a přesvědčivě.

Třebaže přívalové vlny připravených či improvizovaných skečů, gagů anebo jen slovních žertů občas strhnou události na scéně poněkud jiným směrem, než je nasměroval Shakespeare, nelze říct, že by se představení štěpilo v neucelenou změť jednotlivých fórků. Naopak, při každé odchylce od pravidelnosti textu či inscenace zůstávají vyježděné koleje příběhu vždy na dohled.

Charakter Letních shakespearovských slavností opírající se především o divadelně výjimečná místa (představení se povětšinou odehrávají v historických areálech hradů) inscenátorům sugeruje konvenční přístup k ztvárňování Shakespearových her. K tomu přistupuje tradiční obchodní požadavek široké akceptovatelnosti inscenace společensky i národnostně různorodými publiky Letních shakespearovských slavností. Gáborova Komedie omylů tyto do značné míry předurčující požadavky respektuje a navíc svou neotřelostí, hereckým nasazením a souhrou toto „minimum“ značně přesahuje.

PaS de théatre, Ostrava
William Shakespeare – Komedie omylů

Překlad: Martin Hilský
Režie: Peter Gábor
Dramaturgie: Marek Pivovar
Kostýmy a scéna: Marta Rozskopfová
Hudba: Petr Filák
Hrají: Marek Holý, Petr Sýkora, Jiří Sedláček, Vladimír Polák, Pavlína Kafková, Tereza Dočkalová, Alena Sasínová-Polarczyk, Andrea Mohylová, Tomáš Jirman, Vladimír Čapka, Jan Fišar, René Šmotek, Libor Olma ad.
Premiéra: 22. 7. 2008, psáno z reprízy 24. 7. 2009 na Slezskoostravském hradě