Petr Macháček – rozhovor

Co vás vůbec přivedlo k myšlence na vlastní divadelní sál?

Ne že bychom byli nespokojení s divadly, ve kterých hrajeme doteď, v Celetné i v Žižkovském divadle jsou na nás hodní, ale nevýhodou je, že nemůžete hrát, kdy chcete, nemůžete si vybrat den ani hodinu a hlavně nemůžete zkoušet tam, kde pak budete hrát. A tak jsme si řekli, že něco seženeme. Dali jsme si na to tak půl roku, rok a pak jsme vzali to nejlepší, co se nám povedlo najít.

Kde a od koho jste ten prostor získali? A je váš, nebo ho máte v nájmu?

Tak je to barák od Prahy 8, který máme normálně pronajatý. Dneska už vám nikdo nepronajme dům jen tak třeba za symbolickou korunu. Ale platíme nájem, který je někde mezi komerčním a právě tou korunou.

Byl ten prostor už nějak předtím upravený pro divadlo?

Nebyl. Nikdo neinzeruje, že by pronajal divadlo, vždycky jde o nějaké sklady, výrobní haly a podobně. Tak jsme prošli několik míst a pak jsme se rozhodli pro Nekvasilovu, protože má z celého výběru zhruba nejlepší sál a docela velké zázemí. Takže se z nás stali na pár měsíců odborníci na stavební práce a většinu práce jsme udělali sami.

Když už jsme u toho, mohl bys našim čtenářům vaše divadlo nějak popsat? Třeba jak je velký sál anebo důležitá věc, jestli tam máte bar?

Tak bar tam máme, k němu máme takovou malou kavárnu, kam si můžeš to pití odnést a posedět a kde zároveň budou různé výstavy obrazů a fotek. Jinak máme sál, zázemí pro herce i diváky a ještě dvě nevyužité komory, ze kterých chceme časem udělat čekárny, do kterých budou moct nespokojení diváci chodit nadávat a přitom nerušit všechny v hledišti. Ten sál samotný je maličký, pro 50 diváků, s klasickým uspořádáním sedaček a elevací hlediště. Dá se to kdyžtak i přeuspořádat, třeba na arénu, ale nebylo by to bez obtíží.

Podepíše se tenhle nový sál nějak na vašem repertoáru nebo inscenačním stylu? Jak Celetná, tak Žižkovské divadlo jsou o dost větší než vaše nové divadlo v Karlíně…

Myslím, že jasná věc, které se nevyhneme, ani kdybychom chtěli, je, že naše hry budou teď komornější. Prostě nedostaneme na jeviště čtyři a půl na čtyři a půl metru 13 lidí a ani by to nemělo smysl. Takže budeme dělat hry tak pro dva až pět herců a tím pádem taky nastane posun od divadla režisérského spíš k hereckému. K tomu nás sice v tuhle chvíli nutí okolnosti, ale my jsme to chtěli a byl to taky jeden z důvodů, proč jsme vybrali zrovna tenhle prostor – abychom se herecky posunuli dál. To menší hlediště nám taky umožní, abychom byli odvážnější. Pokud mám nějak kritizovat naše minulé tři čtyři hry, tak byly dělané tak, aby aspoň z nějakého pohledu vyhovovaly širšímu okruhu diváků. Teď se nemusíme bát udělat hru, která bude ještě víc vyhraněná. Neříkám, že výsledek musí být vždycky jenom pro tu úzkou skupinu, to není naším cílem, ale když jsme dřív tvořili hry, museli jsme uvažovat i ekonomicky. To by mělo s novým divadlem ustoupit do pozadí.

Mluvil jsi o úzké skupině lidí. Snažíte se svoje divadlo zaměřit na nějakou konkrétní cílovou skupinu?

Nám se zatím vůbec nepovedlo rozkrýt, kdo je naše diváctvo. Když se bavíme s lidmi, kteří jdou z našeho představení, tak se to někdy líbí postarší účetní a někdy studentovi filozofické fakulty. Ale když jsou tam s kolegou, tak té druhé postarší účetní se to už nelíbí a stejně tak druhému studentovi filozofické fakulty. Já mám pocit, že naše představení působí spíš smyslově než intelektuálně, a proto mi to připadá spíš jako hudba. Někomu se zkrátka líbí blues a někomu ne. Takže nejsme schopní to nějak vymezit a asi se o to ani nebudeme pokoušet. Když jsem mluvil o tom, že budeme vyhraněnější než v minulých letech, tak to bude asi hlavně vyjadřovacími prostředky. Nebudeme tam mít třeba tolik hudby, nebudeme používat tolik barev a to všechno by měly nahradit herecké výkony.

A kdy se o nové dramaturgii budeme moct přesvědčit? Chystáte nějakou premiéru?

Koncem ledna nebo začátkem února budeme mít premiéru naší nové hry Žáby, a právě abychom to potvrdili, tak jsme si už při podpisu smlouvy na tenhle prostor řekli, že to bude hodně extrémní – bude se málo mluvit, nebude tam až tak košatý děj, ale cílem je, aby tam bylo obrovské napětí.

Žáby? Má to nějakou souvislost s Aristofanem?

Ne ne, tu jsem si záměrně přečetl až potom a nesouvisí s tím, řekl bych, vůbec. I když je to rozhodně velmi dobrá hra.

A jak, kromě plánované premiéry, zabydlujete nový prostor?

V posledním půl roce jsme se stali postupně zedníky, pak obkladači a potom natěrači, takže jsme zatím na programu až zas tak nezapracovali. Teď se snažíme nějak rychle se vzpamatovat, vlastně teprve v tomhle a minulém týdnu studio otvíráme. Takže do premiéry budeme hrát jenom Marmeládu, a to 6. prosince a potom ještě několikrát v lednu. Nicméně i do budoucna budeme hrát spíš několikrát za měsíc než dvakrát třikrát do týdne.

Proč jen tak málo?

Těch pár představení do měsíce je v tuhle chvíli náš fyzický limit, protože je nás málo a s malým počtem lidí, kteří tu hru vytváří, se nedá hrát častěji. Proto bychom chtěli oslovit pár dalších skupin, které by nám měly pomoct vytvořit nějaký bohatší program.

Bude vaše Studio čistě jen na divadlo, nebo plánujete i nějaké jiné kulturní akce, třeba koncerty nebo literární čtení?

Tak rozhodně tam budou výstavy, jak už jsem zmiňoval předtím, rádi bychom měli jednou za měsíc, nejpozději za dva vernisáž. Samozřejmě se tam toho vejde poměrně málo, když mluvím o fotkách nebo obrazech, vejde se tam tak zhruba patnáct až dvacet kusů, ale je to pro nás rozhodně nutná složka našeho divadla. Spíš než na hudbu se budeme zaměřovat právě na literaturu, občas křest knihy, nějaké čtení… Hudba tam bude rozhodně v menšině, protože tam není zas až tak vhodný prostor ani ideální akustika. Možná se tak trochu taky bojíme toho, že by se to postupně začalo té hudbě přizpůsobovat a z divadla by se stal spíš hudební klub, což nechceme.

Rozhovor se uskutečnil v úterý 27. 11. v pořadu Kluziště na Radiu Akropolis. Do psané podoby upravil Petr Vácha. Použité fotografie jsou z inscenací Divadla Kámen a z rekonstrukce Studia Divadla Kámen – vše na www.divadlokamen.cz