Zábradlí vzpomínalo na Petra Lébla mezi životem a smrtí v rámci festivalu Next Wave

„Mezi životem a smrtí“, tak se jmenovala festivalová vzpomínka na tohoto režiséra, velmi úzce spjatého s Divadlem Na zábradlí. Již ve čtvrtek tuto vzpomínku předznamenala projekce Léblovy inscenace Naši naši furianti, kterážto ve své době způsobila svou podobou velký rozruch. A specifický záznam, který si všímá detailů, pracuje s hloubkou ostrosti a druhými a dalšími plány ji navždy velmi osobitě zvěčnil.

V pátek na projekci navázal celý blok různorodých představení, která se tomu zvláštnímu (ne)stavu mezi životem a smrtí věnovala. První na řadu přišla inscenace GENESIS Č.2, která je vlastně velmi svéráznou koláží pacientky psychiatrické léčebny s diagnózou akutní schizofrenie. Velmi silné sousto, jak pro diváky, tak pro herce. Ale už na úvod dává tušit, že tu dnes, při vzpomínce na Petra Lébla, budou kdesi nad námi poletovat trochu podivní šílenci, půjde tu hodně do tuhého a rozhodně to nebude sranda. Koláž, v níž v roli schizofrenické Antonie Velikánové (pro hru si zvolila zajímavé alter ego Lotovy ženy) zaujme především uhrančivá Jana Stryková, představila pražská skupina Meetfactory.

Smrt se pak přesunula ven, před brány Zábradlí, kde Tanec na hraně zatančila tanečnice Antonie za doprovodu Jana Patery. A byl to zajímavý tanec. Nepochopitelný, přesto uhrančivý. Šílený, zběsilý a vlastně sevřený a úzkostlivý. Hezky doplňoval předchozí inscenaci. A přilákal i „fanoušky“ z okolních ulic. Když ale zjistili, že tenkou hranici mezi životem a smrtí, tu hranici pomyslného jeviště, na které tu teď bílá postava velice excentricky tančila, nelze překročit, odešli se věnovat svým všedním radostem – tu fotbalu, tu pivu. Smutným radostem se věnovali i diváci na Zábradlí. Vrchol večera s mágem Léblem nebyl daleko.

O tom, že Odchody jinam nebývají definitivní, se laskavý a trpělivý divák přesvědčil během večera již mnohokrát. Ale scénické čtení z korespondence a vůbec textů Petra Lébla tomu dalo korunu. Autorka knihy o Léblovi Smrt, nebudeš se báti Radka Denemarková se po roce od jejího křtu na Zábradlí vrátila a představila s herci další koláž dnešního večera. Tentokrát mnohem spontánnější, otevřenější a divácky přístupnější. Byla to velice komorní show pro tři herce a pár nadšeně poslouchajících diváků. Na začátku se zapálily svíčky, pak na malém stolku vyjely nahoru mezi táhla jevištního provaziště, aby se ozval jeden z Léblových citátů a dolů spadly listy jeho korespondence. Ano, Léblův duch žije na Zábradlí neustále. Když se divák otočil a rozhlédl se po hledišti, pochopil onoho léblovského genia loci. Alespoň na chvilku. Různé texty, myšlenky, korespondence, črty i vzkazy personálu divadla byly brány z kupy papírů, která spadla shora. Byly brány bez ladu a skladu, byla to tedy čirá improvizace s otázkou: „A co přijde teď?“ Ale i tak to dalo krásný obraz Léblovy osobnosti. Byl tu jeho vztah k amatérskému divadlu, jeho laskavé úkoly personálu, úzkosti, touhy a vztek. A nechyběla ani lékařská diagnóza jasně dávající najevo, že Lébl je zralý na psychiatrické léčení. To vše ještě doplňováno projekcemi a na konci zakončeno velkým finále plným ohňostrojů, dynamické vážné hudby a kouře. Přesně v Léblově stylu.

Vůbec celý ten večer byl velmi léblovský. Šílený, zmatený, chaotický – ale přesto to byl chaos organizovaný, slušný, a jakkoli byl trochu neočekávatelný, zvládl se dobře. V rámci tohoto bloku festival jistě nehledal nové vlny českého divadelnictví. Naopak, zdá se, jako by se obracel k těm známým a osvědčeným. A povolal si na to velkého mága, který ovšem celý život s novými vlnami ve všem pracoval. Jakkoli by se to mohlo zdát před pár lety nemyslitelné, dnes se od něj máme hodně co učit. Hlavním tématem tu tento večer byly psychózy, radosti a úzkosti v různých formách. Myslím, že by se Léblovi docela líbil.

Psáno z tematického večera Pocta Petru Léblovi – Mezi životem a smrtí v Divadle Na zábradlí dne 9. 10. 2009 uvedeného v rámci festivalu Next Wave