Vratká prkna v Ypsilonce stojí na stabilních divadelních základech

Autor interpretuje postřehy a situace posbírané za dlouhá léta u divadla a v tomto případě nechává tvořit i herce Ypsilonky. Drží si neustále svou vysokou laťku jemného, decentního humoru. Vypráví obyčejný příběh běžného stárnoucího herce (Jiří Lábus), jenž čeká na svou velkou roli a doma je sekýrován svou manželkou (Jaroslava Kretschmerová), semetrikou od pohledu, která ho navíc podvádí s jeho kolegou (Petr Vršek). Před domácím terorem si herec chodí odpočinout do divadla, kde ho čeká alespoň trochu životního uznání. Se svými kolegy táhne Thespidovu káru neúnavně dál a dál, ač už dávno přišli o herecké iluze a divadelní prkna pro ně neznamenají svět, ale pouhý zdroj obživy. Divadlo ovšem milují a nemohou ho ani přes všechny jeho slasti a strasti opustit.

Starého psa novým kouskům naučíš

Vratká prkna je inscenace šitá Ypsilonce na míru, přesto však trochu vybočuje z jejího hravého stylu. Už tu nejsou veselé písničky, rozverné kostýmy a třeskuté gagy. Je tu pár legračních opileckých tónů a herci ponejvíce sami za sebe ve svých civilních šatech. A i to spolehlivě stačí.

Základní jistotu máme v hlavní herecké dvojici Lábus – Kretschmerová, která dokazuje, že není dvojicí pouze komediální, ale že má v sobě i určitou tragiku, bez zbytečného patosu. Dojde i na určitou míru improvizace, zejména při scéně ze zkoušení nové inscenace vycházející z tradičního japonského divadla, kdy ostřílení mazáci tančí z popudu pološíleného režiséra v kruhu, brumlají meditační japonské tóny a prokládají to replikami svých divadelních charakterů. Divák by řekl, že jde o bizarní, a právě proto vtipnou scénu, ale takové zkoušky probíhají jistě i v reálu (snad každé větší divadlo má ve svém repertoáru nějakou alternativní či nevšedně pojatou inscenaci). Herecká parta se ve Vratkých prknech nad takovými choreografiemi baví, dodává jim jemně cynický ráz, ale nakonec stejně v momentě konce zkoušky myslí hned na své běžné každodenní starosti. Herecké povolání je sice tak trochu i poslání, ale nesmí se to brát moc vážně.

Vratká prkna jako obraz světa

„V životě to není o moc jiné než v těch Vratkých prknech, byť tamto se odehrává v divadelním prostředí. To divadelní prostředí je jen taková záminka, jak se říká obraz života normálního na vzorku divadla,“ popisuje téma své hry Arnošt Goldflam a dodává: „Vystřídal jsem za svůj život celou řadu povolání a například na úřadech jsem se setkal s úplně stejnými, ne-li většími blázny, než jsou herci. Takže Vratká prkna ve výsledku nejsou jen o hercích.“ A má pravdu. Co charakterizuje inscenaci asi nejlépe, je civilní herectví. Řeší se zde zcela obyčejné problémy obyčejných životů v obyčejném prostředí a za pomoci zcela přirozeného textu. Ten je napsán natolik citlivě, že v inscenaci samotné není třeba žádných dalších autorských vstupů či improvizace, jak je v Ypsilonce zvykem. Postavy si z té všudypřítomné obyčejnosti dělají spontánní legraci, jsou tak velice uvěřitelné a tím zábavné. A to i přesto, že se na scéně, jak už to v Goldflamových hrách bývá, nic tak moc zásadního nestane. Každá postava si prožije svůj nepříliš lehký kumštýřský život, tu a tam si někdo postěžuje, tu více, tu méně, někdo někoho pomluví, z jiného si udělá spontánní legraci a nakonec to všichni zapijí a oslaví. Ale jsou po celou dobu jednoduše „k sežrání“.

Inscenace je komorní, zaměřená na jemné detaily, svým způsobem úsporná až jednoduchá, a jak již bylo řečeno, velmi civilní. A to se týká jak sarkastických poznámek a inscenačních vtipů, tak všech hereckých výkonů, režijního vedení i scénografického řešení. Dvoje dveře oddělující dva prostory a jedna postel, toliko veškerý hercův bytový prostor, se záhy mění na obyčejnou zkušebnu, kde se u stolu a pár židlí tvoří velké divadlo, ačkoli tu ještě před chvílí „zkoušeli nějací damáci…“. Víc inscenace opravdu nepotřebuje, snad jen závěrečný popremiérový raut, který tvoří několik symbolických chlebíčků, víceméně „vitrínových“, taková stálá expozice divadelního bufetu. To všechno k divadelnímu prostředí a k hereckému životu v něm patří, stejně jako tužby a snahy jednotlivých herců, dílčí emocionální prožitky a jejich milostná extempore – po premiéře v závěru hry to skutečně vypadá, že každý flirtuje, ba spí s každým. Veškeré tyto divadelní aspekty dokázal Goldflam do Vratkých prken mistrně zabudovat.

Vratká prkna si plynou svým vlastním tempem, divák musí tohle hlavní pravidlo přijmout a pak si inscenaci krásně užije. Když se tak nestane, má zážitek lehce zkalený o jakousi nijakost, může postrádat zásadní dějovou linku či překvapivý zvrat, natožpak nějaké velké drama. Jenže to potom musí jít na hru jiného autora. Goldflam nám dává nakouknout pod pokličku divadelního světa, a to velmi přitažlivě, doslova jako by zbořil hranici mezi jevištěm a hledištěm, herci tu jsou jako na dlani a jako obyčejní lidé. Divák nakonec odchází s krásným zážitkem, potěšením z hereckých výkonů a takovým trochu českým uspokojením, že to stejně jako on nemá nikdo (a jak patrno ani ti velcí herci a kumštýři) v životě jednoduché.

Divadlo Ypsilon
Arnošt Goldflam: Vratká prkna

Režie: Arnošt Goldflam
Dramaturgie: Jaroslav Etlík
Výprava: Petra Goldflamová Štětinová
Hudba: Milan Potoček.

Hrají: Jiří Lábus, Jaroslava Kretschmerová, Petr Vršek, Jakub Slach, Lenka Loubalová, Roman Mrázik, Barbora Skočdopolová, Martin Bohadlo / Miroslav Chloupek