Tenkrát na Severu: Wanted Welzl v Dejvicích

Tománek se ve své hře nenechává unést romantickou představou bodrého dobrosrdečného světoběžníka, vědom si jistě pochybností, které Welzlovy zkazky i beletrizované glorifikace jeho osoby leckdy vyvolávají. Většinu příhod ze života Jana Welzla ostatně známe jen ze záznamů jeho vlastního ústního, nadto jazykově zmatečného podání. Tento Tománkův odstup, avizovaný ještě před začátkem děje, slouží jednoznačně ku prospěchu věci. Dovoluje mu oprostit se od faktů z velikánova života tam, kde to slouží příběhu. Jedním z takových momentů je pro vyznění inscenace klíčový Welzlův odchod z tohoto světa – smrtelně raněn putuje přes ledové pláně až k mrtvému jezeru Medvědí (ve skutečnosti zemřel Welzl v úctyhodném věku na infarkt). Tománek ale není ve svém přístupu cynický, naopak ponechává své postavě cosi z mýtů, kterými je zábřežský rodák stále opředen. Nevyznívá to však pateticky. Podobné scény (zapíjení duší mrtvých vlků) jsou patřičně vyváženy třeba parodiemi chladnokrevných pistolnických poprav.

Tománek pracuje se žánrem westernu a tedy samozřejmě se všemi stereotypy, které s ním souvisejí. Inscenace je v podstatě sledem skečů na téma „výjevy z Divokého západu“, snad jen s tím rozdílem, že místo Indiánů jsou tu vykořisťováni Eskymáci. Western je ovšem nejen literárním, ale především filmovým žánrem, čehož využívá režie Jiřího Havelky. Havelka se scénami v saloonu či přestřelkami odkazuje k žánru jako takovému, inscenace může asociovat kteroukoliv oblíbenou kovbojku (nebo parodii na ni) – od Vinnetoua přes Limonádového Joea až po Mrtvého muže nebo Manituovu botu. Režie však nevychází z filmového westernu jen motivicky, ale i formálně. Nápaditě využívá oponu jako oko kamery, které mění v jednotlivých scénách „záběr“ na detail, polocelek či celek. Nevýhodou tohoto postupu jsou bohužel občas trochu dlouhé pauzy, které sice vyplňují kytarové předěly umocňující atmosféru správného westernu, ale beztoho záměrně zpomalenou osmdesátiminutovku poněkud brzdí. Tma přestaveb kontrastuje s oslnivě bílými pláněmi (které spolu s uši drásající fujavicí téměř fyzicky navozují pocit chladu) a s obzorem rudnoucím po každé spáchané vraždě. Jinak je scéna v podstatě prázdná, jediná proprieta vždy výstižně symbolizuje prostředí (dveře – saloon, zrcadlo – pokoj lehké holky atd.)

Titulní postava kupodivu není hlavní postavou hry a David Novotný také hraje Welzla tak trochu nezúčastněně. V jeho podání není polárník rozšafným břicháčem, ale odevzdaným myslitelem, jehož odcházení spíš přihlížíme, než abychom ho litovali. Větší prostor má komická dvojice šerifa (Hynek Čermák) a jeho pomocníka (Pavel Šimčík). Oba si vtipné dialogy s opakovanými replikami vychutnávají, nechávají je viset ve vzduchu a s reakcemi si dávají na čas. A timing jim (jakož i režii) perfektně vychází. Ostatní herci udržují tradiční polohy svých žánrových postaviček (líná děvka, proradný obchodník kůžemi, desperát, opilý Eskymák…).

Jan Eskymo Welzl se potloukal Sibiří před sto lety. Od jeho smrti nabývaly příhody z jeho života téměř bájný charakter. Dejvická inscenace toto odposlechnuté vyprávění dále relativizuje. Nehodnotí osudy eskymáckého náčelníka, ale vytváří na jejich zavátých obrysech vlastní příběh. Vzniká tak povedená žánrová miniatura, která diváka neznalého matérie možná inspiruje k četbě, zaníceného welzlologa rozhodně neurazí a oba zcela jistě pobaví.

Dejvické divadlo, Praha
Karel František Tománek: Wanted Welzl (Hra, ve které jde o život)

Režie: Jiří Havelka
Dramaturgie: Karel František Tománek
Scéna: Dáda Němeček
Kostýmy: Natálie Steklová

Hrají: David Novotný, Hynek Čermák, Klára Melíšková, Pavel Šimčík, Václav Neužil, Zdeněk Dolanský, Martha Issová, Jiří Konvalinka / Josef Wiesner a další
Premiéra: 28. března 2011. Psáno z reprízy 12. dubna 2011.