Racek v pražském Národním divadle – inscenace s nejlepší výpravou na světě
Milovníci doktora Čechova i ptáků lemujících kdejaká pobřeží mohou jásat. Režisér Michal Dočekal uvedl ve Stavovském divadle Čechovova Racka ve velmi zajímavé a pro pražské Národní divadlo nepříliš typické koncepci a ukázal, jak vtipně a jednoduše dokáže on i jeho soubor pracovat nejen s čechovovským textem, ale i s nejlepší scénografií na světě. Vstoupíte do Stavovského divadla, projdete dlouhou chodbou překvapivě až za inspici a ocitnete se přímo na jevišti.
Desítky světel a táhel a hluboký, nekonečný prostor nad vámi a ve vás zvláštní pocit méněcennosti. Scénu o rozloze forbíny tvoří všehovšudy pouze obří kmen stromu a plechová opona. Je téměř na dosah, v úrovni první řady. Dekorace, alespoň zatím, veškerá žádná. A pak najednou, kde se vzali, tu se vzali, přicházejí odkudsi téměř civilní postavy – Medveděnko (Saša Rašilov) a Máša (Lucie Žáčková), nejdřív zlehka, pak i mírně pateticky rozehrávající první vztahy, první city a první tužby. Medveděnko je tu zpočátku trošku roztomilou komickou figurkou, stěžuje, jak mu chybí láska i peníze, Máša je pak prototypem mladé ženy závislé na šňupacím tabáku, alkoholu a černém oblečení, vzbuzující dojem dospělé zralé ženy, která má celý svůj život „na háku“. Opak je ale pravdou a z obou se postupem času stávají postavy s tragickým osudem.
Opona jde nahoru a odkrývá nám do dálky ubíhající prázdné hlediště Stavovského divadla pokryté bílou plachtou, toliko nekonečné jezero. Krásný efekt nejen pro postavy, ale především pro diváka.
Hned za nimi se na scéně objevují majitel statku a bonviván v posledním tažení Sorin (František Němec), světácký doktor Dorn (Ladislav Mrkvička), velmi prostoduchý správce statku (Alexej Pyško) a slavný, trochu tajemný, leč v duchu dosti zoufalý spisovatel Trigorin (David Prachař). Všichni mluví téměř současným jazykem, na sobě velmi současné, docela obyčejné civilní kostýmy a diskutují o divadle, o plynoucím čase, o starých dobách a o tom, že celou noc vyje pes. Až se najednou objeví Arkadinová (Taťjana Medvecká), rozkošná, doslova šik v blond paruce a růžové mikině, snažící se vypadat mladistvě, a najednou se vše dává do pohybu. Na břehu jezera začíná představení z pera mladého Trepleva (Jan Dolanský), opona jde před zraky všech přítomných nahoru a odkrývá nám do dálky ubíhající prázdné hlediště Stavovského divadla pokryté bílou plachtou, toliko nekonečné jezero. Krásný efekt – nádherný, hluboký a málem nekonečný pohled na prázdné jeviště vytváří tak působivou kulisu, jakou by snad nedokázal navrhnout ani ten nejlepší scénograf. Je tu rozehráno několik plánů najednou, postavy během hry v hledišti běhají, noří se do pomyslného jezera i jakéhosi předjezera (bazének vzniklý v orchestřišti), procházejí balkony, kdesi v dálce, dostávají se ale i na ochozy ke světlům, Trigorin má svůj stolek na jednom z osvětlovacích pultů, zkrátka zahrnou do hry celý vnímatelný prostor divadla.
Hru, na kterou se tak dlouho čekalo, hraje Nina Zarečná. Mladá dívka toužící po herecké kariéře je v podání Magdéleny Borové trochu záhadná, uzavřená do sebe, moc toho nenamluví a její činy svádějí spíše k patosu, ale přesto je velmi zajímavá. Želbohu pro ni dostala svou první velkou roli v této Treplevově efektní, leč extrémně patetické šmíře (která je ale ve skutečnosti v kontextu doby ryzí modernou), již během celého výstupu glosuje stárnoucí herečka Arkadinová cynickými poznámkami. Ač o generaci starší a uznávaná, vidí totiž v mladé Nině Zarečné konkurenci, chtěla by, aby jí bylo taky něco málo přes dvacet, ale aby měla svoje životní zkušenosti. Jde tu o střet dvou estetik – mladé, odvážné a staré, konvenční, ale nic neriskující. A Arkadinová by chtěla z obou to nejlepší. Proto ta mladistvá image. Jistě docela pěkný motiv odkazující na mnohé současné herečky.
A je to drama plné velkých citů, vášní a tužeb. Jedni touží po druhých (v tomto smyslu se dá říct, že vlastně všichni po všech), druzí po uznání. Další po tom, stát se úspěšnými a bohatými, další po klidu a odpočinku.
Poznámky své matky už Treplev, toužící přinést do divadla nové formy, nemůže vydržet, opona padá, kumštýři to všechno balí a diváctvo se vrací na svá lehátka, aby dál konverzovalo o slastech a strastech života. Mohlo by se zdát, že efekty Stavovského divadla byly vyčerpány a teď se zase bude jen a jen plkat. Opak je pravdou. Čeká nás drama plné velkých citů, vášní a tužeb. Jedni touží po druhých (v tomto smyslu se dá říct, že vlastně všichni po všech), druzí po uznání. Další po tom, stát se úspěšnými a bohatými, jiní po klidu a odpočinku. Z Čechovových her má v sobě Racek snad nejméně zbytečných slov. Hraje a diskutuje se tu zcela obyčejně a autenticky o velkých věcech – o lásce, zklamání, strachu ze stáří, o literatuře, divadle, o umění obecně a o tom, že všechno z toho je v krizi. To vše viděno tragikomickou optikou, trochu s humorem, trochu s přiznaným patosem. U Racka není třeba žádné zásadní aktualizace, k čemuž napomáhá i překvapivě současný překlad Leoše Suchařípy. Půvabný je i fakt, že se hraje pro mnohem menší počet diváků, než je ve Stavovském divadle zvykem, takže hra je i přes kulisu s několika plány o poznání komornější. Což dává hercům, možná paradoxně, neuvěřitelné možnosti v niternějším projevu.
Vše je viděno tragikomickou optikou, trochu s humorem, trochu s přiznaným patosem, ale vždycky s nadhledem.
Když už to vypadá, že z přemíry citů a vnitřních i vnějších konfliktů postavy nevybřednou, přichází nejednou závěr, odehrávající se o několik let později. Postavy nám dospěly, ale nehodlají si to připustit. Jsou mnohem sklíčenější, nostalgičtější, případně v ještě větší životní depresi. Ti starší a zkušenější se s tím dokážou nějak smířit a přijmou to jako nezvratný fakt, ti mladší hledají jiná, radikálnější řešení. Pro někoho je možná tento přesah trochu laciný – nicméně je třeba si uvědomit, že za dob Čechovových byl poměrně zásadní. O to více je zajímavé, že je aplikovatelný i na dnešek. Ve vzduchu se najednou vznáší otázka – jak se vypořádáme s naší současnou ekonomickou, sociální i hodnotovou „krizí“ my?
Dočekalova inscenace Racka je krásná. Nejen originálním řešením scény a celkovým moderním přístupem, ale i hereckými výkony a rozklíčováním mnoha aktuálních i obecných témat, která text řeší. Nepřistupuje se k němu za každou cenu supermoderně, není třeba žádných nových forem, stačí jen jemně naťuknout aktuální linky a jde to skoro samo. Tento Racek oslovuje mladé publikum, ale neurazí ani vyznavače klasického pojetí divadla i Čechova samotného. Díky tomu inscenace jasně deklaruje současné tendence směřování Národního divadla.
Národní divadlo, Praha
Anton Pavlovič Čechov: Racek
Překlad: Leoš Suchařípa
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Zuzana Krejzková
Hudba: Petr Haas
Dramaturgie: Iva Klestilová
Hrají: Arkadinová: Taťjana Medvecká, Treplev: Jan
Dolanský, Nina Zarečná: Magdaléna Borová, Šamrajev: Alexej Pyško,
Pavlína: Johanna Tesařová, Sorin: František Němec, Máša: Lucie
Žáčková, Trigorin: David Prachař, Dr. Dorn: Ladislav Mrkvička,
Medveděnko: Saša Rašilov
Premiéra: 9. června 2011