Ptačí sněm v DISKu

Text sám je velká výzva, a to nejen kvůli legendární Brookově inscenaci, ale také proto, že je velmi nedivadelní – sestává vlastně z řady příběhů a podobenství, které si mezi sebou vyprávějí ptáci na společném sněmu a během následné cesty za bájným králem Simorgem). Nejlépe asi funguje sám o sobě coby podobenství o lidském hledání boha či „pravdy“ a o tom, že cesta je cíl, krásně se čte a o to těžší je převést ho na jeviště.

Carriére se inspiroval ve stejnojmenné filozofické básni ze 12. století, ovlivněné mystickou formou islámu, tzv. súfizmem. Jeho podstatou je přiblížení se věřícího k Bohu nebo dokonce splynutí s ním. Boha stejně jako bájného krále Simorga nikdo z ptáků neviděl, ale i přesto všichni slepě věří v jeho existenci. Tvůrci inscenace správně upozorňují, že Simorg je možná v nás samých, ale spatříme jej jen skrze bolest ukrytou v hledání sama sebe a cesta bude stále nekonečná, dokud se nedokážeme sami sobě podívat do očí. A Carriére v závěru naznačuje – možná jenom žvaníme a na žádnou cestu jsme se skutečně ještě nevydali. Jaké je pak ptačí překvapení, když po letitých útrapách před Simorgovým chrámem zjišťují, že jejich život pro vesmír nic neznamená a že snad ani nebudou vpuštěni.

Jak již bylo řečeno, hra je postavená z velké části na vyprávění příběhu a může se jevit jako málo dramatická, nevhodná k převedení na jeviště. Ale právě ono balancování na hranici divadelnosti tvůrce nejvíce provokovalo a inspirovalo. Byl by tu jistě velký potenciál pro ztvárnění všech alegorií, které v textu najdeme, neotřelým alternativním způsobem, ale inscenace je z tohoto pohledu velmi chudá. Tvůrci si totiž plně vystačili jen s typologií samotných ptáků, kteří svými charakteristickými atributy připomínali lidské charaktery. Každý je podle svého druhu tu více originálně, jindy konvenčněji obdařen jak lidskou tak ptačí psychologií. Setkáme se tu s věčně skeptickým a pochybovačným vrabcem (Jiří Konvalinka), mírumilovnou, klidnou holubicí (Marie Švěstková) či s melancholickým slavíkem (Anna Čonková). Herecky to na to konto dává obrovské příležitosti vyřádit se na prakticky prázdném prostoru.

Nejzvědavější a nejodvážnější z opeřenců Dudek (Vít Rohr) touží poznat svého krále a vyzývá i ostatní k cestě za poznáním. Z počátečního nadšení se v jednotlivých druzích ptáků ukazují v pravém obraze lidské charaktery a jejich chyby. Andulka (Ondřej Beseda) má ráda svoji klec: „Proč opouštět klidné štěstí, které si užíváme…“, vrabec má plno alibistických řečí: „Jsem Vrabec, jsem slabý a zbabělý, takový jsem,“ ale ostatní ptáci jsou nadšení ze změny stereotypního a nenaplněného života: „Na cestu! Ale proč? Já nevím, pojďme!“ Zprvu tedy můžeme mít pocit, že jde o velmi jemně pojatou klauniádu, protože všechny postavy jsou vlastně komické a poznáme se v nich. Nicméně později během cesty zjišťujeme mrazivou skutečnost, že ptáci postupně přestávají být ptáky (v přeneseném smyslu slova), odhazují grimasy a ptačí atributy a stávají se stále více a více lidmi.

Celou tuto metaforu navíc podtrhuje i velmi pěkně a především jednoduše řešená výtvarná složka inscenace z dílny Karla Czecha. Opeřené kostýmy z igelitových proužků jsou zábavné a ve chvíli, kdy se ptáci téměř blíží k cíli, už před námi stojí bytosti zbavené své tělesnosti – tedy herci pouze v bílém prádle. Nápaditou scénu tvoří stavba z lešenářských trubek, po níž se lze pohybovat či sedět na ní jako na bidýlku, ale také vykuchaný Fiat 126, využívaný k okružním jízdám kolem lešení jako znázornění dalekého putování.

I přes všechny jednoduché, ale originální nápady chybí Ptačímu sněmu drobná dávka jevištní energie a tempo, které by nás na začátku chytlo a již nepustilo. Mouder a závažných myšlenek je v textu tolik, že se v nich postupně začneme ztrácet a po čase už snad každému slovu přisuzujeme (mnohdy zbytečně) nějaký význam. A přitom to tak ani není a být nemusí. I když jsou charaktery velmi pěkně vykreslené, chybí tu jevištní akce, na které by se výrazněji projevily. A tak je z toho po nějakých čtyřiceti minutách trochu nuda. Motivy se nerozvíjejí a inscenace je nekonečná a bezcílná jak ta ptačí cesta. Ovšem když už ptáci dorazí do cíle, je to v překvapivě vypointovaném závěru opět docela „pecka“.

Snad by inscenaci prospěla komornější scéna, například damácký Řetízek, kde by vše bylo v mnohem větším kontaktu s publikem a jemné detaily by více vyhřezly na povrch. Nicméně tvůrcům, zejména režisérovi Šimonu Spišákovi a dramaturgovi Vítu Nezvalovi se pod heslem „v jednoduchosti je krása“ podařilo podtrhnout závažnost Carriérova sdělení. A tak máme po odchodu z DISKu o čem přemýšlet a můžeme se zaposlouchat do toho, co si štěbetají holubi na střechách, vrabci na telegrafních sloupech a andulky v klecích.

Divadlo Disk, Praha
Carriere, Spišák, Neznal: PTAČÍ SNĚM

Režie: Š. Spišák
Překlad: M. Matějka
Dramaturgie: V. Neznal
Scénografie: K. Czech
Hudební spolupráce: V. Šrámek

Hrají: studenti 4. ročníku KALD: V. Rohr, M. Švestková, L. Bouzek, J. Konvalinka, O. Beseda, A. Čonková, A. Máčiková, M. Večeríková, J. P. Vejražka, M. Dvořáková, alternace – E. Suková, M. Hába, K. Czech
Premiéra: 16. listopadu 2010