Projekt 8@8: scénické čtení Říše zvířat ve Studiu Švandova divadla

Příběh textu je prostý, ale zároveň i nápaditý a originální. Několik herců již šest let dennodenně (a někdy i dvakrát) vystupuje v show s názvem Říše zvířat. Kostýmy zanechávají stopy a rány na jejich těle a herci ve svých rolích postupně mizí. Jednak se před námi odehrává děj samotné show, v níž zebra a lev soupeří o to, kdo bude vládcem zvířat (silný lev jde moudré zebře tvrdě po krku a v touze po moci se nezastaví před ničím – používá sílu i intriky), a jednak sledujeme osudy herců, odkázaných bytostně na existenciální (nejen) finanční jistotu, kterou jim show zaručuje. Jednoho dne se dozvědí, že show má brzy skončit. Co teď budou dělat? A jak to dopadne se lvem, když se násilím ujme vlády?

Autor ve hře spojil bajku se skutečností. Mechanismy moci a dvojznačnost vítězství jsou znázorněny jak v parabole z říše zvířat, tak v mezilidských vztazích jejich protagonistů. Autorova backstage-comedy vlastně ironizuje sama sebe. Když je hra stažena z repertoáru, je pro herce alternativou vedle nezaměstnanosti práce v novém kuse „Zahrada věcí“ s lákavými rolemi kečupu, volského oka, toastu a mlýnku na pepř. Jak se rozhodnou?

Inscenace je zajímavá především pro samotný text. Jeho představení široké veřejnosti také bylo evidentně hlavním důvodem uvedení. Lavíruje někde na pomezi absurdní tragikomedie a existenciálního dramatu. Je velice dobrou sondou do hereckého světa, takto bohužel musí žít celá řada velmi dobrých herců. Také oni musí stát před podobným dilematem jako postavy ve hře. Jak byste se, být v kůži daných herců, rozhodli vy?

Scéna Studia Švandova divadla svým sklepním charakterem poskytla velmi pěknou inscenační možnost rozdělit prázdný prostor scény jen světelně a za podpory několika mikrofonů se vytvořil příjemný komorní efekt. „Jeviště“ show a zákulisí jsou jasně odděleny, chápeme časové i místní rozdělení. Drobný světelný „šprým“ přichází ve chvíli, kdy jsou zvířata v řece ohrožena právě připlouvajícím krokodýlem – na několik vteřin se výjev změní v zeleně zbarvený živý obraz nebezpečného predátora. Nečekaně překvapí a v kompozici působí zajímavě a funkčně.

Režisérka Martina Schlegelová si do své inscenace obsadila zajímavé herce, kteří jdou komicky mírně proti typu postavy. U Zebry Alžběty Kynclové a mocichtivého Lva Ladislava Hampla by to ještě tolik nevadilo, chápeme konflikt křehké dívky a úlisného intrikána, ale například u Ženetky, cibetkovitého živočicha (Irena Kristeková), kterýžto mluví vlastně jen o sobě, o své kráse a myslí si o sobě bůhvíco, to působí skutečně komicky. Ale nevadí to, byl to zjevně záměr. Ještě komičtější je pak pták Marabu, který, jak sám sebe lituje, „má obrovská křídla, ale neumí lovit“. Tomáš Kobr s bílou maskou na obličeji a ve slipech s obří bambulí na zadnici vypadá skvostně! Pokud to tedy bereme jako komickou metaforu z nějaké bajky. S bizarními kostýmy si uvědomujeme, jak v nich asi hercům té obrovské show musí být, ale na druhou stranu si musíme přiznat, že si za tu dlouhou dobu určitě zvykli.

Jako trochu ironické nakouknutí do kuchyně bombastických show a do jejich zákulisí je hra skvělá a nic jí neubírá na jedinečnosti fakt, že jde „pouze“ o scénické čtení. Sluší jí komorní atmosféra a je dobře, že jsme díky ní zase o kus blíž prozkoumání samého srdce tolik diskutované komerční (ne)kultury.