Probuzení jara aneb Zlatá osmdesátá…
Psát o divadle Disk je tak trochu ošidná záležitost. Má se k inscenacím studentů DAMU přistupovat jako k inscenacím regulérním, anebo v soucítění s energií nabitou hereckou omladinou přimhouřit oko a radši možná vůbec nepsat? Samozřejmě, ideální by bylo, kdyby se v Disku dělaly samé skvělé a úžasné inscenace, ale tak tomu bohužel není v žádném divadle. To by se pak psalo.
Někde na pochodu mezi těmito dvěma póly jsem v programu Disku objevil premiéru inscenace textu Franka Wedekinda Probuzení jara. A tak jsem přestal pochodovat a vypravil se do divadla už jenom ze zájmu, co někoho vede k tomu, aby resuscitoval na první pohled dávno mrtvý text, který v třicátých letech v Československu proslavil E. F. Burian. Tenkrát mohla být hra o potratech, probouzející se sexualitě a zanedbané sexuální výchově aktuální, ale dnes, kdy se není před sexem kam schovat?
Mírné vyčpělosti textu se povedlo inscenátorům (r: Ondřej Pavelka, d: Lukáš Jiřička) šikovně vyhnout inscenačním posunem z prvních let dvacátého století až do let osmdesátých. To někdy funguje (např. únik do soukromého světa před pokryteckou společností), a někdy ne (dívka v šestnácti věří na čápa, nelegální potrat končící smrtí). Tedy, nejsem odborník na osmdesátá léta, já se v nich pouze narodil. A to je další fígl, na kterém je inscenace postavena. Nedělal jsem si sociologický průzkum, ale podle odhadu na tom bude většina diváků Disku s datem narození podobně jako já a tak vlastně sledujeme příběh z generace našich rodičů, zasazený do doby, která je utvářela. K tomu odkazuje i projekce rámující celou inscenaci, ve které je poněkud ostaršený představitel hlavní role, a vše se potom dá interpretovat i jen jako jeho vzpomínka na mládí.
Osmdesátá léta se podepsala i na vizuální (Jitka Nejedlá) a hudební (Daniel Čámský) stránce inscenace. Kostýmy (Jitka Nejedlá, Petra Vlachynská) jsou takové nesympaticky umělohmotové, občas se mihne i ten pionýrský šátek a na bramborové brigádě všichni oblečou "slušivý" modrý plášť. Ale když se chtějí dvě hlavní postavy, Melichar a Mořic, odpoutat od mizerné doby a jen tak z radosti křičet, musí jít dolů i ono oblečení. Jediným výraznějším scénickým prvkem jsou dvě posuvné konstrukce, které podle natočení znázorňují buď sráz, na který se snaží ta která postava vyšplhat, anebo v opačné poloze sklep, či chcete-li underground. Reprodukovaná hudba se omezuje na notoricky známé symboly osmdesátých let, a to včetně spartakiádní hymny Michala Davida (která už začíná být nesnesitelným klišé). Jako kontrast k oné oficiální popkultuře fungoval živě hraný rock, hraný ve "sklepě" polepeném platy od vajíček. Až potud celkem jasná a srozumitelná inscenace, ale pak přijde matoucí konec první půle (ozve se výstřel a setmí se – podle délky potlesku se mnoho diváků dožadovalo děkovačky) a poněkud zmatená půle druhá.
Ta jako by se snažila alternativností dohnat poměrně konzervativní první část, což vede k tomu, že je tam těch nápadů poněkud příliš. Vše se začíná bezmála operně ztvárněným vyloučením ze školy, kde se doplňují sólisti a sbor v žalujících obviněních. Tato monstrózní forma však posouvá děj spíše někam k politickým procesům padesátých let, což je však v jinak zvolené aktualizaci poněkud matoucí. Druhá půle se vůbec nese v nepoměrně expresivnějším duchu, méně se pobíhá, ale zato se více křičí a více se drásá srdce divákovo. V tom vyniká zvláště Melichar (Jakub Prachař), který se z roztomile frackovitého puberťáka stává životem semletým dospělcem. Prachařovi sedí ona první poloha viditelně víc, zvláště jeho kreace s kytarou vyloudí nejeden roztoužený dívčí pohled.
Po většinu času je jeho partnerem Mořic (Matija Solce), který hraje typického outsidera. Solce jako by byl svým fyzickým zjevem k takovémuto typu rolí přímo předurčen a scéna, ve které se vytáhlý a hubený Mořic proplétá davem nadšených spartakiádníků, je jednou z nejsilnějších v celé inscenaci. Prachařovou ženskou partnerkou je Barbora Vyskočilová jako Vendulka Bergmanová. Ta výborně balancuje mezi nevinností a lehce zvrhlou náruživostí hraničící s masochismem. Poněkud problematická je její matka, hraná Kristýnou Novákovou, která ve scéně odhalení Vendulčina těhotenství podivně křičí a tam, kde měl vzniknout patos, vzniká pouze trapno.
Bez ohledu na tento poněkud průměrný výkon zůstává faktem, že letošní absolventský ročník katedry alternativního a loutkového divadla je herecky na úplně jiné úrovni. Přiznávám, viděl jsem pouze tuto jednu inscenaci, ale Prachař, Solce i Vyskočilová jsou herci, které může činoherní katedra jen tiše závidět. Pokud chcete opravdu vidět studentské divadlo, plné energie, plné pokusů a sem tam nějakých omylů, které přesto minimálně herecky snese srovnání s profi divadlem, je Probuzení jara pro vás.
Další články o divadle DISK na NeKultuře
.:Paní ministrová:.
