Příjemně strávených 13 000 vteřin v DISKU

V inscenaci se tak během jediného večera na jevišti vystřídají tři zásadní díla světových dramatiků první třídy. Vedle Williama Shakespeara a studentům DAMU velmi dobře známého Antona Pavloviče Čechova tu je ještě Ten Třetí. Čekáte-li, že se dozvíte kdo, čekáte marně. Nezbývá než čekat dál, nebo se třeba oběsit. „Když jsem se zpětně zamýšlel nad oběma hotovými inscenacemi, překvapilo mě, kolik se v nich dá najít společných témat. Tak jsem se rozhodl doplnit tato dvě představení o zhuštěnou inscenaci Čechovových Tří sester. Myslím si, že všechny je tak nějak spojuje jedno jediné téma: čekání na to, až to přijde. Ovšem kdy to přijde a co to bude…“ říká o inscenaci Ondřej Pavelka

Divákům se tak postupně odkrývají tři příběhy. Příběh Violy, která je při ztroskotání lodi odtržena od vlastního bratra, dvojčete. Moře ji vyvrhne na břeh podivuhodné země Ilýrie. V převlečení za Cesaria se dostane do služeb hraběte Orsina a jeho jménem se dvoří krásné hraběnce Olivii. Temperament mladé Violy probudí život ve znuděných obyvatelích Ilýrie a dožene je, i diváky, až na sám kraj šílenství. Dále budou diváci uvedeni do zvláštního domu sourozenců Prozorovových, uvidí marné snažení Olgy, Máši, Iriny a Andreje dosáhnout životního štěstí. A nakonec se zúčastní absurdního čekání na pána, který to má všechno rozhodnout, ale nepřijde. To vše oddělují dvě přestávky, podává se pivo a párky a u vchodu hraje nepřeslechnutelné hudební duo.

„Podle mě je 13 tisíc vteřin představení o čekání na šťastnou budoucnost, o zoufalé touze naplnit svůj osud, zkompletovat svou osobnost a nalézt odpověď na otázku, co tady vlastně děláme. Ale v první řadě je to představení o žrádle,“ říká dramaturgyně projektu Kristýna Filcíková.

Každá z inscenací je jiná, ale všechny dohromady fungují. Večer tříkrálový asi nejvíc připomíná školní cvičení – je zasazen do prostoru vodáckého tábora, hrají se tu táborové odrhovačky, podává se již zmíněné pivo, limo, párek a okolo toho brousí kempový hlídač. Zároveň s tím právě zde celé herecké osazenstvo předvede nejvíce ze svého „alternativního umu“. Tři sestry jsou pak nejvíce činoherní, jdoucí spíše po obsahu než po formě. Obrovskou devizou je jejich zkrácení na hodinu, přesto však neztrácejí svůj obsah, zklidňují celý večer po rozverné první části, dávají všemu na minimalisticky řešené scéně řád a předznamenávají apokalyptický konec v podobě Čekání. To je spíše než inscenací filozofickou jevištní bombou. Ta když vybuchne, klade tolik existenciálních otázek, že je všechny nedokážete spočítat (v duchu absurdního dramatu pouze v holých, zdánlivě nesouvislých větách), a pak již jenom na zem dosedá prach a popel našich marných životů. Dva čekající, Vladimír a Estragon jsou zde všichni herci dohromady, jeden za všechny a všichni za jednoho. Každý ale zároveň trochu jinak. Závěrečné části dominuje přizvaná herecká pedagožka ročníku Radka Fiedlerová, zde v roli Pozza. Její existence na jevišti, vedle mladých, ještě ne tak zkušených hereckých kolegů, působí lehce cynickým, ironizujícím dojmem a všem třem inscenacím dodává potřebný nadhled. Jako by se k ní všichni studenti s nadějí obraceli o radu a v očekávání hledali spásu. Té se ale vlastně nedočkají. Ačkoli, kdo ví?

Inscenace je zásadní především jevištní vyzrálostí. Už se tu přes vtipné, ale trochu banální vtipy nereflektují podivnosti světa okolo nás, jako u jiných damáckých představení, už to nevypadá jako cvičení, ale jako reálné divadlo. Velký přínos na tom má Ondřej Pavelka, leč je to také zásluha absolvujících studentů, kteří jsou touto inscenací jednou nohou mimo školu.

13 tisíc vteřin
režie: Ondřej Pavelka
úprava: Kristýna Filcíková, Ondřej Pavelka, Tomáš Jarkovský
dramaturgie: Kristýna Filcíková a Tomáš Jarkovský
hudební dramaturgie: Vratislav Šrámek a Daniel Čámský
scénografický koncept: Ondřej Pavelka
scénografická pomoc: Jitka Hudcová

Premiéra 15. 1. 2009