Polonéza o zasraném Rusku v Divadle na Zábradlí

Z Ameriky se po deseti letech vrací dcera zemřelého ruského velvyslance, majitele moskevského bytu. Setkává se s bývalými otcovými zaměstnanci, houserem a také svojí první a jedinou láskou. Snaží se vzkřísit minulost, vrátit dětství, současnost je ale nesentimentální, nekompromisní a tvrdá. Stejně jako obě velmoci. Jenom houser si může dovolit odletět do teplých krajin.

Inscenace je po všech směrech bizarní a ne dost dobře stravitelná. První otázka je na místě – proč by někoho v současné době mělo zajímat, jak obyčejní Rusové vnímají konec Sovětského svazu? Zákonitě z toho v našich podmínkách musí vzniknout buď nepochopitelná surrealistická šílenost, nebo klasicky česká parodie složená z narážek na doby nedávno minulé. Inscenace Jana Friče stojí někde mezi tím. Počínaje postavou housera (Ivan Voříšek), kterému se můžeme při jeho neustálém kdákání jen smát, aniž bychom dost dobře pochopili, co tam vlastně dělá, přes Dejvida (Vladimír Marek), který v sobě, trochu prvoplánově, nese všechny možné rysy sexuálních zvráceností, které jsou zpočátku vtipné, ale pak se na ně s postupem času už nedá moc koukat, až po navrátivší se Táňu (Gabriela Pyšná) v převleku za indiánskou Nšoči, toliko symbol amerikanizované Rusky. Zajímavé téma konfliktu prozápadních „amerikanizovaných“ Rusů a těch, jimž život v SSSR vyhovoval, bohužel není příliš rozehrané a ztrácí se v přeplácaném chaosu všemožných stylů všude kolem.

Dráždivá stylizace nefunguje svou nejednotností. Představuje nám totiž Rusko ne takové, jaké v současné době je, ale jak si ho inscenátoři představují ve svých poněkud zvrácených snech. Hra sama o sobě není špatně napsaná, odkazuje do značné míry na Čechovův Višňový sad a další jeho hry, podobná témata (návraty do dětství, návrat po dlouhé době odloučení, vyrovnání se s novými nastolenými společenskými pořádky) převádí do současné doby a moderního jazyka. Kromě toho se to v ní hemží jistě zajímavými současnými podtexty, které ale český divák není při nejlepší vůli schopen přečíst. A zjevně se to nepovedlo ani inscenátorům. Místo toho se zaměřili na parodie folkloristických prvků, které nám na ruské kultuře přijdou směšné (ruský člověk je líčen jako totální asociál žijící v zaplivaném paneláku, ústřední motiv je zde melodie Jen počkej, zajíci, a když houser zapne rádio, ozve se z něj opakovaně současná ruská disko hitovka Kanikuly). Divák se nutně musí zeptat, pokud tedy vydrží i na druhou půlku, co nám tím kdo chtěl říct?

Pokud přistoupíme na inscenační záměr, pak je inscenace zajímavá především herecky. Leoš Noha a Josef Polášek jsou v tomto ohledu přesně těmi moderní společností zničenými a odsouzenými bytostmi, které (po vzoru Čechova) jen sedí a nehodlají se sebou nic dělat. Jde to vůbec, v takovém státě? Ludmila (Natálie Drabiščáková) si alespoň uvědomuje, že něco není v pořádku, a marně řve do panelákových zdí litanie nad svým osudem, což je místy zajímavě tragikomické. A nakonec je tu ještě Dima (Ladislav Hampl), Tánina jediná dětská láska, připomínající jí to hezké i to strašné z dětství, její anděl i ďábel v jedné osobě. To díky němu, ale i díky životu, jaký žijí všechny ostatní postavy, Táňa odjíždí zpět do Ameriky a nechává všechny své „blízké“ utápět se v jejich vlastních problémech. Z toho všeho jí i nám zbude jen hořká vzpomínka na to, jak Dejvid, démon, kterého si z Ameriky přivezla, chodí polonahý po forbíně a vyřvává cosi o zasraném Rusku.

Pokud máte rádi zvrácenost, zajděte na Polonézu, budete se možná bavit. Nutno však přiznat, že Divadlo na Zábradlí šláplo touhle inscenací poněkud vedle, a nezbývá než jen s očekáváním vyčkat, s čím dalším v nové sezoně ještě přijde.

Nikolaj Koljada: Polonéza Ogińského
Režie: Jan Frič
Překlad: Gabriela Palyová
Jazyková spolupráce: Ekaterina Bartáková
Dramaturgie: Ivana Slámová, Zdeněk Janáček a Jana Slouková
Hudební spolupráce: Side9000 a VladimÍr Marek
Scéna: Nikola Tempír
Kostýmy: Radka Vyplašilová

Premiéra 15. října 2008