Ostravská Noc Bláznů

Po proskleném molu se pomalu přibližují postavy různých výšek a velikostí, nastrojené do bílých paruk a výpravných dobových kostýmů. Pomalu se sunou modrým světlem, obličeje mají nasvícené zespodu, jako v barokním divadle. Bojácně, ale s majestátem přichází až na kraj rampy, hraje Mozart, z dálky se ozývá potlesk. Takto vypadá vrcholná scéna inscenace Jana Mikuláška.

Tématem se stává zkouška, pacienti vedení začínajícím režisérem Lewisem musí prověřit vlastní odhodlání a vzájemnou důvěru. Ale s narkomankou, lobotomikem nebo pianistou nadopovaným lithiem se těžko nacvičuje. Nowra nabízí i ryze divadelní téma – neschopnost přijmout iluzi hry, prolínání divadla a reality. Dramatikův nejuváděnější text sice vzniká roku 1992, ale vychází z dobových reálií začátku sedmdesátých let. Dramatik tak nechává své postavy rozmýšlet nad volnou láskou a Lewisovi nejbližší přátelé Nick (Tomáš Dastlík) a Lucy (Tereza Vilišová) jsou ironickým souhrnem dobového nadšení i cynismu intelektuálů rebelujících proti establishmentu.
Hra částečně působí jako hromádka příliš samozřejmých motivů v osvědčeném kabátě divadla na divadle. Také poněkud suchý překlad Dashi Bláhové nepřidává promluvám na dramatičnosti. Ale v oživující úpravě dramaturgyně Ilony Smejkalové text nabízí skvělé herecké příležitosti i hustou síť motivů k scénické interpretaci. Režisér Jan Mikulášek však řadu nedokázal rozvinout. Inscenace sice vychází z „bláznivosti“ postav i prostředí, ale celek, snad částečně díky textu, působí poněkud umírněně, nedotaženě, místy příliš sentimentálně. Záměr rozkrýt nitro titulních postav na pozadí dobové atmosféry sedmdesátých let, navíc v parabole k Mozartově opeře, zůstal na půli cesty. Vůle sehrát divadlo zůstává u většiny postav nejasná, také motiv neschopnosti hrát jako neschopnosti žít se vytrácí do pouze komentujících promluv.

Mikulášek už v úvodních retrospektivních prostřizích směřuje pozornost k příběhu mladíka Lewise (Viktor Dvořák), zatímco v dalším vývoji na sebe strhává pozornost Roy Norberta Lichého. Tato disproporce vzniká také vinou nevýraznosti Dvořákova výkonu. Dokáže sice vystihnout Lewisovu bezmoc z hereckých antitalentů nebo rozhořčení nad cynismem svých přátel, ale jinak zůstává příliš uťáplým a netečným. Jeho protipól, postarší pacient a iniciátor celého divadla Roy, se v Lichého pojetí stává jednoznačnou dominantou inscenace. Lichý arogantního Roye „zlidštuje“, za samolibým vystupováním a říznou dikcí, jíž promyšleně „ohledává“ svého režisérského soka, cítíme smutek a zklamání z vlastní minulosti i pevnou vůli naplnit svůj „mozartovský“ sen.

Vyvolávání zapadlých vzpomínek evokuje také polstrovaná a haraburdím zaházená scéna Marka Cpina, připomínající spíše zaprášený muzejní kabinet než divadlo. Kvůli nevyváženosti hlavních výkonů a nepříliš propracované režii znamená Noc Bláznů propad v letošní „Srdcervoucí sezoně“ u Bezručů. Inscenace si přesto zachovává kouzlo v celkovém komediálním nadhledu i v „bláznovských“ kreacích hereckého ansámblu.

Premiéra 21. 3. 2008