Osobitý svit Petrolejových lamp v Divadle Komedie

Divadlo Komedie si zahrává s vysokým krevním tlakem pražského diváctva už poměrně dlouho. Jeho odvážné repertoárové kousky se vymykají běžné produkci ostatních divadel a to už proto, že zdejší tvůrci opakovaně sahají k podobně laděnému, přesto však osobitému pojetí dané látky. Nejinak je tomu i u proslulých Petrolejových lamp. Je odvážné troufat si nalákat diváka na kus tak známý z Divadla Na Jezerce a ještě více z filmu Juraje Herze. Je to o to odvážnější, že si divák může být už předem jist, že neuvidí nic, co už by v Komedii x-krát neviděl – téměř holá scéna, dva excelující herci, děj okleštěný od jakékoli pompéznosti, zahalený do nedosloveného syrového záhadna, dlouhé promluvy, vlastně statické herectví. To všechno už tu v Komedii bylo. Ale i v tomto případě je pořád na co se koukat.

Petrolejové lampy vypráví příběh citlivé, ale silné a energické ženy z bohaté rodiny, která se z nedostatku jiných příležitostí vdá za svého bratrance, hýřivého statkářova syna. Netuší však, že nejenže se nedočká klidného manželského života s milujícím mužem a dětmi, ale že vlastně jediným důvodem sňatku s ní je pro něj její věno. Manžel, který se do rodného města a na rodný statek vrací dožít, trpí totiž následkem svého zhýralého života nevyléčitelnou chorobou.

David Jařab inscenoval Petrolejové lampy dosti osobitě – záměrně se oprostil od filmu a vycházel z původního románu. Upravil si také řadu jeho motivů. "Například časová struktura se od románu, který je chronologický, liší. Příběh jsem umístil do jakéhosi bezčasí. Šlo mi o vnitřní konflikt hlavních hrdinů, akcentoval jsem jen některé elementy Havlíčkova románu" říká o své inscenaci, která se tak stává velmi komorním a sevřeným příběhem o soužití dvou zcela odlišně založených lidí, které spojí osud a doba. "Jsou k sobě připoutáni zvláštní rozporuplnou sveřepostí, vznikající střetem vnitřní touhy a svobodomyslnosti s neschopností překročit dobové obecné představy a konvence“.

Kolísající vztah Štěpky, panny na těle i na duchu, a živelného, avšak chorobou zmítaného Pavla v Komedii osciluje mezi sžíravou láskou a fatálním odcizením, mezi gagovou komedií a životní tragédií. Tento vztah určuje i celkový ráz inscenace – místy je to absurdní komedie, zvláště v úvodu, kdy Hynek Chmelař a Jiří Štrébl vedou rádoby senilní dialogový monolog na téma „jak ten čas plyne“, jindy jde zas o obraz tragické životní situace, to když Pavel stižen nemocí v zuřivém afektu na dálku mučí a ničí svou ženu. Tempo inscenace a pravidelnost střídání těchto poloh určují i zajímavé časové skoky ve vyprávění příběhu.

David Jařab vsadil ve své inscenaci na ostřílené herce Karla Rodena a Ivanu Uhlířovou v hlavních rolích. Roden střídá polohy od milého pohledného ženicha až po chorobou stiženého tyrana jak na běžícím pásu a s takovou lehkostí, že divák žasne. Naprosto plynule přechází z polohy do polohy, z obrazu do obrazu, bez mrknutí oka či ztráty autentičnosti. Jeho Pavel v sobě skutečně nese všechny tyto polohy, každý okamžik životní reality se na něm nějak podepsal a každý ho nějak utvářel. Oproti tomu Štěpka Ivany Uhlířové je vlastně pravý opak. Žije celý život ve snu o ideálním světě, je neposkvrněným andělem strážným svého muže a ani náznakem nedá najevo, zda jí jeho běsnění nějak zásadně vadí. Alespoň zpočátku. Najdou se pochopitelně místa mírného vzdoru, ale nakonec stejně zvítězí pečovatelská láska. Anebo ne? V tom je právě krásná otevřenost a nedopovězenost příběhu.

Petrolejové lampy jsou v Divadle Komedie další inscenací do série těch, na které je zdejší pravidelný divák zvyklý. Nezklame, potěší. Ačkoli nejsou Petrolejové lampy horkým adeptem na inscenaci roku, tak jako loňský Proces, velmi sugestivně podané výkony a rozumná délka inscenace dávají tušit, že Komedie nic neztratila ze svého tahu na branku a snahy o kvalitní dramaturgický plán.

Jaroslav Havlíček / David Jařab: Petrolejové lampy

Scénář, scéna a režie: David Jařab
Kostýmy: Kamila Polívková
Hudba: Petr Haas

Premiéra: 29. 9. 2008