Nepřítel lidu ve Stavovském divadle

Děj nás zavádí do nově otevřených lázní v jakémsi malém městě a do domu lázeňského doktora Stockmanna (David Prachař). Tomu přichází poštou vyhodnocení výsledků jeho výzkumu, podle nichž vodu v lázních znečišťuje nebezpečný odpad kvůli špatně postavenému potrubí. Stockmann to tak nehodlá nechat a rozhodne se u svého bratra a zároveň starosty města Petra (Jan Hartl), prosadit nápravu. Má na své straně sice pravdu, veřejné mínění a zástupce místního tisku (Saša Rašilov, Jan Novotný), ale naráží u bratra na tvrdý odpor a je označen za škůdce města.

„Tvůj bratr má ohromnou moc…“ „Jenže já mám pravdu“ „K čemu je ti, že máš pravdu, když nemáš moc?“

Stockmann se pokouší rozjet na svou obranu veřejnou kampaň, jeho bratr však svými pragmatickými argumenty zvrátí rovnováhu sil veřejného a oficiálního mínění (včetně tisku) na svou stranu. Doktor zůstává sám proti všem.

Ivan Rajmont nám předkládá inscenaci velmi jasně zacílenou na aktuální problém mocenských zájmů a praktik, kdy je (nejen ekonomický) zájem města nadřazen nad pravdu a morální hodnoty. Hlavní devizou aktuálního nastudování je sám Ibsenův text, který je i po více než 120 letech od jeho napsání stále až děsivě aktuální.

Doktor Stockmann uspořádá veřejné shromáždění, kde chce přednést své znepokojující poznatky. Sem však přijde i starosta se zmanipulovanými lidmi z tisku a společně žádají na místo přednášky moderovanou diskuzi, kterou pak naprosto ovládnou. Když už se doktor dostane ke slovu, mluví o hlouposti veřejných činitelů a o tom, že "největším nepřítelem svobody a pravdy je drtivá většina“.

První část hry se odehrává v kulisách městských lázní, neustále se o nich mluví jako o hlavním objektu sporu, neustále je máme na očích (na šikmě je dokonce instalován i velký bazén, kolem něj zahradní nábytek), vše se zdá být klidné, bezstarostné, idylické. Tíha problému na nás dopadne velmi těsně až po přestávce, kdy se zcela zruší velká forbína Stavovského divadla a přednáška, kterou doktor Stockmann uspořádal, se odehrává doslova „face to face“ na úrovni diváků. Vtipné řešení scény Martina Černého tak dostává ryze aktuální problém „mezi lidi“, neohraničuje ho jen prostorem jeviště a ukazuje na to, že by se inscenace klidně hodila i do menšího prostoru, obří scéna totiž místy oslabuje její celkové vyznění.

„Když jde člověk po krku vládě, tak společnosti v nejmenším neuškodí, protože těm lidem je to fuk. Jejich postavením to neotřese. Ale když vyhodíte ze sedla místního funkcionáře, tak riskujete, že se ke kormidlu dostane někdo neschopný, a majitelům nemovitostí i ostatním způsobí nenapravitelnou škodu.“

Stejně jako scénografie, také herectví v inscenaci má dvě tváře. Na jedné straně je tu obrovská přirozenost, jako kdyby herci promlouvali k problémům sami za sebe (to platí zejména pro Davida Prachaře a Sašu Rašilova v bouřlivé scéně na svolané přednášce) a zároveň se neubrání obřím gestům v místech, kdy se jedná o morální hodnoty ve městě a zvláštnímu druhu patosu, ve snaze obsáhnout celý prostor Stavovského divadla. I proto by snad inscenaci slušelo menší jeviště, témata hry by pak jistě na diváka doléhala o to silněji. Doktor Stockmann je nakonec prohlášen za veřejného nepřítele lidu. Jedinou poslední možností je emigrace. Od svého uvažovaného nápadu ale nakonec ustoupí a rozhodne se bojovat s mocí jinak. Na jakékoli bezpráví se totiž dá ukázat a s jakoukoli jeho formou se dá bojovat.

Máte-li i vy v současné době podobné problémy s regionální nebo jakoukoli jinou mocí a máte-li pocit bezpráví, zajděte do Stavovského divadla. Ukážou vám jak na to a svou přesnou reflexí vám dodají velkou dávku kuráže.

Národní divadlo v Praze – Henrik Ibsen: Nepřítel lidu

Režie: Ivan Rajmont
Dramaturgie: Iva Klestilová
Scénografie: Martin Černý
Kostýmy: Michaela Hořejší
Hudba: Petr Kofroň

Premiéra 26. února 2009 ve Stavovském divadle