Náš islám – divadelní identita na festivalu Tvůrčí Afrika

Performativní tvar hledá kořeny předsudků Evropanů vůči lidem a jejich způsobu života v islámských zemích či komunitách. Projekt odhaluje příčiny mystifikací a nedorozumění především porovnáváním prezentace islámského světa v médiích se skutečnými parametry reality. Představení doprovází videoprojekce rozhovorů se současnými zástupci muslimské komunity v ČR a jevištní diskuse s předními odborníky v této oblasti. Cílem diskuse je hledat odpovědi na otázky vyplývající z představení a pokusit se rozkrýt kořeny české xenofobie vůči muslimské kultuře.

Představení vzniklo v období mezi květnem 2006 a březnem 2007 jako divadelně-sociální projekt s důrazem na vzdělávání diváků v oblasti islámské kultury a náboženství. Za cíl si vytýčilo sledovat a pojmenovávat kontrast mezi žitou a reálnou skutečností českých muslimek a muslimů a jejich mediální prezentací v českých masmédiích.

Už nastavili zrcadlo? Já přijdu, až nastaví zrcadlo.
Přijďte! Zrcadlo je nastaveno naprosto zpříma skrze několik „běžných“ situací, v nichž figurují na prvním místě strach z muslimů, neinformovanost o jejich kultuře a touha po mediální senzaci. Dívka v metru, obklopena třemi muslimy, konvertita k islámu v televizní show „Žijí mezi námi“ či rasistická profesorka na přednášce o islámu. Všichni mají jedno společné – islámu a muslimům nerozumí. A z toho naprosto logicky vyplývají konflikty, nedorozumění a mystifikace. Dívka v metru přemýšlí, co ti tři „podivíni“ mohou mít za lubem, a pokouší se zakrýt svou podezíravost a strach (kulturní a jazyková bariéra jsou zde naprosto zásadní), moderátorka ve studiu se snaží dostat z konvertity k islámu choulostivé detaily a nedokáže ve snaze předložit senzacechtivému publiku pořádnou porci zábavy pochopit, že někdo mohl konvertovat prostě „jen tak“, z prosté osobní potřeby. Podobně je to i u pokrytecké vysokoškolské profesorky, přednášející problematiku islámu, které vlastně příliš nerozumí, ani v ní nemá jaksi „vnitřně jasno“. Hrůzný obraz nás samých, pokud se nad tématem „já a islám“ zamyslíme.

Režisér Jiří Honzírek ke své inscenaci říká: „Na počátku stála chuť a zájem dozvědět se o islámu co nejvíce a sdílet to s lidmi, protože oni logicky nemají na něco takového čas. Zároveň jsou ale jejich strachy a předsudky pečlivě využívány a zpětně opět posilovány. Zejména médii. Ale člověk musí makat, nemá čas studovat islám a to, jak je zneužíván. My děláme divadlo a z jeho podstaty bychom na tohle čas a chuť mít měli. Je to naše práce. Souhlasím s Jungem, když říká, že divadlo je místem řešení veřejných komplexů.“

Veřejné komplexy se zde řeší na jednoduché scéně o jednom sofa, několika židlích a především formou hereckých pohybových kreací na pokraji alternativní performance. To celé je haleno do zeleného hávu, tradiční barvy islámu. O to více na nás závažnost dopadá. A je to správně. Hlavní situace prolínající se jako jakési flashbacky reálného života hrají dohromady tři herci. Výraznou a pohybově velmi zdatnou moderátorkou TV show a jakousi průvodkyní inscenací je Tereza Richterová, Eva Kodešová je pak v roli Dívky v metru její trochu zakřiknutý protějšek. Jestliže je Tereza Richterová zosobněnou agresí a útočnou postavou, krásně je to vidět ve scéně, kdy americká matka posílá hrdě svou dceru do války za Ameriku a demokracii proti „všem těm zlým teroristům“, pak Eva Kodešová je spíše postavou plnou strachu – jednak jako dívka v metru, ale také jako zakomplexovaná profesorka. Jan Grundman potom působí velmi přirozeně nejen jako český konvertita k islámu, ale také jako muslimové v metru, kteří jsou pojati doslova jako „tři v jednom“. Na herce je radost se dívat, a o to citlivěji vnímáte muslimskou problematiku.

Tak nějak by mohlo znít motto inscenace. Inscenace nás vede k tomuto přemýšlení nejen obsahem, ale i tím, že nám vysvětluje mnohé pojmy a nepřesnosti v našem vnímání islámu a světa okolo něj uvádí na pravou míru. Ukazuje, že islám má svou jasnou logiku, kterou my ve své „evropské křesťanské kulturní zaslepenosti“ nejsme ani při nejlepší vůli schopni vnímat. Máme například pocit, že ženy zahalené v šátcích jsou nutně utlačované a uzavřené do sebe, že všichni muslimové jsou radikální a musí se nám všem z jakéhosi neopodstatněného pocitu křivdy pomstít. Inscenace a následující dokument z brněnské mešity dokazují, že tyto naše „logické předpoklady“ jsou zcela mylné. Přínos projektu tak není pouze v donucení k zamyšlení, ale i v explicitních, až dokumentárních pasážích. I tím je oproti dalším podobným projektům výjimečná. Máte-li pocit, že víte o islámu a muslimech hodně, jděte na tuto inscenaci – zjistíte, že tomu tak není.