Muzikál Děti ráje: Poctivá třetí cenová

Tento duel se ovšem posléze ukázal být mnohem komplikovanější záležitostí, než se původně zdálo. Ze žhavého kandidáta na potupnou exekuci se totiž před mým poměrně překvapeným zrakem postupně vylupovaly dílčí argumenty k obhajobě díla, jež se propaguje sebevědomým přízviskem první český hit muzikál (autoři nejspíše zapomněli na podobně koncipovaná dílka konkurenčních produkčních fabrik Olympic – Jak se lítá vzhůru či Rebelové).

Na první povrchní pohled ovšem realizační tým skutečně selhává – primárním problémem produkce je totiž absence dramaturga, jenž by tlustou čarou důsledně korigoval scenáristické směřování mistra Tofiho. Ten se totiž v přebujelé tenzi oblažit diváka chlebem a hrami v míře nebývalé nezastavil před ničím. Svůj výtvor snaživě vyztužil tolika pomocnými berlami, že jeho výsledný tvar připomíná použitou panenku voodoo proklatou pěti stovkami miniaturních jehel. Pod nahnilým balastem oplzle pivního humoru, který nemá problém vynášet ani omšelé trumfy cílící na nejnižší pudy, se přitom skrývá příběh, jehož jádro v sobě nese emocionální potenciál Starců na chmelu začátku 21. století. Základní dějová linka je sice nekomplikovaná, zdařile však naplňuje klíčové atributy žánru muzikálového retra. Svým pokrevním bratrům ze zámořských teritorií je vyrovnaným soupeřem. V domácí konkurenci převládající vymaštěné pompy si navíc Děti ráje připisují kladné body za sympatickou otevřenost hry, kterou se svým divákem hrají.

Zapomeňte na přičmoudlé pseudoLondýny i skoroBroadwaye, toto je poctivá česká třetí cenová!, řičí extaticky do světa Tofiho debut. Pravdu má však jenom z poloviny. Nevábnou příchuť divadelního glutamátu úspěšně hasí rutinní, leč řemeslně jistá režie Petra Novotného a především herecké a taneční osazenstvo, které náleží do zcela jiné ligy.

Na autorovu obranu je nutno dodat, že nejtrapnější momenty scénáře nabírá hrdinně na bedra svá a sobě sekundujícího partnera (Lukáš Vaculík alt. Braňo Polák). Jejich Tom a Stanley, dvojice stárnoucích diskotékových matadorů, představuje esenciální fontánu tryskajícího slizu, herecky interpretovanou v podstatě jako audiovizuální definice pojmu „utřít si nos židlí“. Jejich herecká konfrontace s podstatně mladšími představitelkami chvílemi navíc nabírá takřka nabokovské grády quiltyovského střihu. Zatímco obě postavy jsou jen nutným groteskním zlem dané žánrem a povrchní diváckou fanglí, epicentrum kvalit inscenace leží jinde. Producenti Běloušek a Mráz se totiž prozíravě rozhodli neobsadit nefunkční figuríny oprýskané sousedními sály, ale naopak vsadili na mladou krev. Pro diváka znaveného řadou monotónně se opakujících tváří a jejich povětšinou neumětelských těl je obsazení Dětí ráje vítanou změnou. Muzikálová omladina řádí s radostí a eruptivní energií, která snad donutí některé jejich kolegy z konkurenčních domů konečně popřemýšlet o změně profese, zaslouženém odpočinku či alespoň hodinách zpěvu. Ústřednímu kvartetu představitelů zamilovaných teenagerů (Michaela Sejnová, Tereza Aster Vágnerová, Tomáš Löbl a Michal Foret) kromě pěveckého a pohybového nadání nechybí ani herecký talent. Především v intimních scénách je navíc korunován puncem intenzivní posmutnělé autenticity, tedy aspektem na českém muzikálovém jevišti takřka nevídaným. Podobně šťastným způsobem funguje i herecké obsazení postav Evy a Michala po dvaceti letech: Michaela Nosková jako Eva bezpečně pluje ve vodách vzdálených hereckému klišé, a to i v obtížných momentech sentimentálního poučování dcery. Michal Bořka Slezáčka je dojemným, lehce ošuntělým slonem v porcelánu, lidskou verzí psího klienta pořadu Chcete mě?

Kořením inscenace je postava Čusbuse. V první polovině večera v podání Zdeňka Rózy je nespoutaným dětským živlem, brilantně glosujícím Michalovy citové eskapády, v závěru v civilní interpretaci Petera Veslára nevtíravě připomíná nezbytnost přátelství.

Děti ráje jsou drzým exponátem české divadelní komerce a je jenom dobře, že vyvolávají rozporuplné reakce. V zemi, kde implicitně nacistické interpretace národních básníků lámou prodejní rekordy, některé pomýlené hlavy štkají, že Tofiho muzikál nepracuje s politickou situací osmdesátých let minulého století, kdy se děj odehrává. Řeší snad Pomáda studenou válku či Mamma mia občanské nepokoje v Řecku? Děti ráje se v národní konkurenci určitě neztratí, rozhodně totiž vědí kudy kam! Po Angelikách, Kleopatrách a dalších nemrtvých bytostech bylo možná na čase zkusit něco jiného. A vyšlo to. Ikonické pop písně osmdesátých let fungují v rámci děje překvapivě dobře, v podání mladých interpretů znějí mnohem snesitelněji než kdy dřív. Pod pekelnými kotli v oddělení JUDr. Janeček a spol. je zatopeno dávno a přikládat již netřeba. Hereckému a tanečnímu ansámblu Dětí ráje však zvěstuji příjemný a dlouhý let!

GoJa Music Hall – Sagvan Tofi: Děti ráje

Režie: Petr Novotný
Hudba a texty: Michal David, František Janeček, Zdeněk Barták, Vítězslav Hádl, Richard Bergman, František Řebíček, Eduard Pergner, Jaroslav Machek, Pavel Vrba
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Zuzana Straková
Choreografie: Petra Parvoničová

Hrají: Sagvan Tofi, Lukáš Vaculík, Braňo Polák, Martin Zounar, Michael Foret, Michaela Nosková, Bořek Slezáček, Šárka Marková, Jan Kříž, František Pytloun, Tomáš Löbl, Petr Poláček, Tereza Aster Vágnerová, Michaela Sejnová, Petra Doležalová, Genny Ciatti, Hana Kubinová, Martina Cerhová, Monika Kubínová, Lucie Pospíšilová, Soňa Pínová, Martin Bačkovský, Jan Hönig, Marie Horváthová, Barbora Rajnišová, Patrick Plešingr, Peter Veslár, Rudolf Mašata, Josef Havrda, Zdeněk Roza, Jaroslav Klein, Josef Štágr, Jaroslav Nicolas Milíček, Robert Hlavatý, Roman Duda, Vít Bečvář, Kateřina Huková, Marek Kašparovský, Ondřej Havel, Hedvika Dolejšová, Radek Fišer, Věra Vodičková, David Maule, Milan Františák, Michaela Novotná, Martina Fantová, Zdeňka Pijanová, Lenka Hrabovská, David Bouša, Radim Pátek
Premiéra 14. listopadu 2009. Psáno z reprízy dne 22. listopadu 2009
Publikováno v Divadelních novinách